Investovat úspěšně není snadnou záležitostí, jednou z klíčových rolí přitom hraje naše mysl. Je důležité dodržet několik zásad, které můžeme shrnout do rovnice pro úspěšné investování.
Od začátku globální finanční krize v roce 2007 klesly výnosy bezpečných dluhopisů a nástrojů peněžního trhu z cca 5 % prakticky na nulu a u spekulativních dluhopisů z cca 9 % na dnešních 5-6 %. Jedna z nejnebezpečnějších vět pro investory, kterou často slyším, je: „Jsem konzervativní, stačí mi 5 % .“ Nejčastěji to říkají majitelé firem, kteří prodali úspěšnou firmu a jsou zvyklí na 20 % zhodnocení ze svého podnikání. Mají pocit, že za 5 % si mohou koupit klid a bezpečí. To platilo dříve. Dnes jsou s tímto výnosem k dispozici jen spekulativní dluhopisy, které připomínají ruskou ruletu. Také na 80 % přežijete. Hodně lidí by se spokojilo i s výnosem 2-3 % p.a., ale takové bezpečné dluhopisy dnes neexistují! Sestavit kvalitní portfolio je dnes náročnější, než kdykoliv dříve. Pasti číhají jak na trzích, tak v našich hlavách. Podle průzkumu State Street je přitom neuvěřitelných 93 % individuálních investorů přesvědčeno, že by si svá investiční rozhodnutí měli dělat sami bez pomoci finančních profesionálů. Dvě třetiny se domnívají, že jejich nejlepší investice jsou důsledkem jen a pouze jejich rozhodnutí.
NĚKTERÉ PASTI V NAŠEM MOZKU
Na cestě světem financí musí lidé překonat mnoho nástrah. Soupeřem nejsilnějším nejsou finanční trhy, ale jejich vlastní mozek. Jde hlavně o nebezpečí plynoucí z pocitů přílišné sebejistoty, povrchních znalostí a věčný boj o ochranu vlastního ega. Lidé viní za případné neúspěchy externí faktory (trh, politiku, náhodu, smůlu, management firem) a za úspěchy dávají kredit sobě. Do rozhodovacího procesu se míchá ego a vlastní sebeúcta. Atribuování (přesměrování příčin) neúspěchu na situaci totiž umožňuje lidem uchránit si svou sebeúctu a udržet pozitivní názor na své vlastní schopnosti. I profesionálové někdy přisuzují úspěch svým zkušenostem, schopnostem a odvaze jít proti trhu a z neúspěchu viní tržní prostředí či top management firem, jejichž cenné papíry koupili. Další pastí je přílišná sebedůvěra. Lidé obecně věří, že dobré věci se stanou jim a špatné jiným, což může zvyšovat jejich odolnost při překonávání překážek. V průzkumu State Street, ve kterém byli běžní investoři dotázáni na subjektivně pociťovanou úroveň finanční gramotnosti, se téměř dvě třetiny označily za pokročilé. V následném jednoduchém testu, který hodnotil znalosti základního konceptu rozložení rizik, inflace a běžně používaných investičních produktů, dosáhli investoři průměrného skóre 61 %, přičemž úroveň pod 60 % znamenala selhání. Běžného člověka může elementární finanční gramotnost na úrovni středních škol ochránit před neetickými finančními praktikami či dokonce podvody. Pro úspěšné dlouhodobé investování je ale třeba vydat se jiným směrem. Státní i komerční instituce si totiž málo uvědomují, že klíčové otázky finanční gramotnosti nejsou jen a jen cosi, co připomíná učivo z aritmetiky. Finanční gramotnost podle mého názoru nespočívá v racionálním, inženýrském či účetním kalkulu, ale v postojích. Každý program zacílený na finanční gramotnost proto musí obsahovat dvě složky: technicko-znalostní, a rovněž přípravu na realistické finanční postoje. Past v podobě klamu narativnosti vychází z potřeby, aby vše dávalo smysl i za cenu zkreslení minulosti a nalhávání si, že takto překroucený vysvětlující příběh je skutečně pravdivý. S tím související iluze pochopení přispívá k přeceňování dovedností a podceňování náhody u významných událostí, které jsou výsledkem složitého rozhodovacího procesu. V jádru této iluze je podle Kahnemana víra, „že chápeme minulost, z čehož automaticky plyne, že budoucnost bude také poznatelná.“ Investování podle historické výkonnosti je jen jedním ze zhoubných projevů této iluze a vzepřít se mu je téměř nadlidský úkol. Další Nobelovu cenu by měl získat autor metody, která by přinutila investory, aby přiřadili historické výkonnosti mnohem menší důležitost. Rada neinvestovat podle „zpětného zrcátka“ je součástí snad každé investiční brožury. Víra „já-jsem-to-věděl-celou-dobu“ navíc vede lidi k tomu, že hodnotí kvalitu rozhodnutí podle konečného výsledku a nikoliv podle kvality rozhodovacího procesu včetně posouzení rizik. Pro finanční poradce i správce fondů je iluze pochopení minulosti zdrojem trvalého stresu. Jejich klienti jim totiž budou vyčítat správná rozhodnutí, která dopadla špatně, a nezaslouženě oceňovat příliš riziková rozhodnutí, ve kterých hrálo hlavní roli štěstí. I když ve druhém případě atribuční tendence naznačují, že větší část kreditu přiznají sami sobě. Věřím, že úspěšné investování běžného smrtelníka vyžaduje splnění několika podmínek, jež jsou v silách většiny z nás, aniž bychom se museli stát aktivními obchodníky na burzách. Jedná se o racionalitu (r), emoce (e), inteligentní diverzifikaci (i), čas (t) a pravidelné investování (P). V závěru článku z nich vytvořím rovnici, která bude ukazovat důležitost jednotlivých složek.
RACIONALITA
Populárním omylem v investování je, že chyby vznikají z důvodu konfliktu racionality a emocí, kde emoce jsou viníkem. Ve skutečnosti je boj v našich hlavách složitější. Nezvládnuté emoce jsou samozřejmě problémem, ale jejich příčinou může být trvalé střetávání myšlení rychlého a pomalého, dvou systémů, které máme v hlavách všichni. Ve většině chyb, které laicky připisujeme emocím, proti sobě stojí pracná a časově a energeticky náročná analýza (myšlení pomalé) vs. nutkání provést rychlý odhad, heuristiku, řídit se dojmem, pocity a intuicí (myšlení rychlé).
Uveďme si to na příkladu:
Úkol: Pálka a míček stojí dohromady 1,10 USD. Pálka stojí o dolar více než míček. Kolik stojí míček? Odpověď: 5 centů. 50 % studentů na Harvardu, MIT a Princetonu odpovědělo 10 centů. Problém je zajímavý proto, že nejde o test inteligence, ale o test mentální lenosti. Inteligentní člověk, který na lehké otázky s chytákem odpoví první myšlenkou (dominuje myšlení RYCHLÉ nad POMALÝM), má sklon dělat chyby; je vznětlivější; je netrpělivější; baží po okamžitém uspokojení. A to jej může stát velké peníze. Mentální lenost a nadvláda rychlého myšlení totiž má svou cenu. Málo pravděpodobným událostem, zde 1%, přiřazujeme mnohem větší pravděpodobnost. A umožňujeme velkou prosperitu pojišťovatelského průmyslu skrze strach a loterijnímu byznysu skrze snění o větší šanci na výhru. Naopak téměř jistým událostem, zde 99 %, přiřazujeme menší pravděpodobnost. A po svých finančních poradcích požadujeme garance a záruky i tam, kde to není nutné. Za to platíme nízkými výnosy. Ale pozor, evolučně jde o adaptaci, která nám umožnila přežít. Nestačí mít pravdu na 99 % v život ohrožujících situacích. Nepřežili bychom. Investování ale ještě nemáme v genech, možná za 50-100 tisíc let to bude lepší. Do té doby si pojišťovací průmysl může užívat marží, které by konkurence racionálně stlačila dolů, a diversifikované portfolio nebude tak populární jako garantované produkty, i když je často bezpečnější.
EMOCE
Výše uvedené extrémy jsou emočně stresující či euforizující. Stres tlačí prodávat levně a euforie kupovat draze. Akciový trh je snad jediným místem, kde dav ve výprodejích nenakupuje. V týdnu do 28.8.2015 odteklo z akciových fondů téměř 20 miliard dolarů. To je přibližně stejně jako při pádu Lehman Brothers. Tak velká byla snaha zachránit po 10 % poklesu, co se dá. Pokles totiž nebyl pozvolný, ale skokový v několika dnech. Proto to tolik bolelo a proto byla tak panická reakce investorů. I když je situace jiná, srovnání s Lehman Brothers není tak zcela mimo, protože i pokles na trzích odpovídal tomu, co se v inkriminovaných 14 dnech dělo v roce 2008 i v roce 2015. Dnes má strach jméno China Brothers. K čemu to ale vede, že lidé mají tendenci po propadu útěkem zachránit, co se dá? V konečném důsledku jsou na trhu, když je to nejhorší, když je to průměrné (růsty i poklesy), ale nikoliv když je to nejlepší, což jsou obvykle dny v odražení se ode dna. Výsledek? Zatímco akcie za posledních 20 let vyrostly o 9 % ročně, podílníci v akciových fondech mají jen 5 %. To je ochuzení se o 45 % zisku! Nevím, jak by se investor tvářil na svého poradce, který by mu chtěl účtovat za své služby 45 % zisku. Přitom se o tuto část většina investorské populace připravuje sama. Stačí k tomu několik panických výprodejů v době, kdy trhy procházejí stresem. Ben Graham, autor knihy Inteligentní investor, řekl, že „největším rizikem pro všechny portfolia je chování jejich vlastníků, nikoliv chování trhů.“ Názor, že emoce do investování nepatří, ale není správný. U lidí s poškozenou amygdalou bylo dokázáno, že když je ztráta nebolela (absence emocí), hráli nevýhodné finanční hry až do úplného bankrotu. Proto je správné emoce zvládat, nikoliv potlačovat.
INTELIGENTNÍ DIVERZIFIKACE
Navrhuji hledat inspiraci v portfoliích nejbohatších lidí na světě, jež investují 1 milion dolarů a více. Jak ukazuje graf, tito lidé investují do akcií, alternativ (komodity, umění,…), dluhopisů, hotovosti i realit. Jejich hlavním cílem je ochrana kapitálu a pravidelný příjem. Nepotřebují na trzích zbohatnout. Chtějí klid a pohodu. Přesto mají podíl kolísavých aktiv poměrně vysoký. Jsou si totiž vědomi, že kolísavost nemusí být na dlouhých horizontech tím největším rizikem. Takové balancované portfolio je mnohem lepší mentální kotvou než spořící účet. Typický Čech začíná mentálně na bankovním účtu a řeší, jak investovat. Když investuje 10% do akcií, má pocit, jak je odvážný. Ale kdyby přijal prostý fakt, že normální je balancovaná strategie, bude mít s 10 % v akciích mnohem správnější pocit, že investuje velmi konzervativně. Dnes lze díky fondům tuto strategii velmi slušně replikovat už od 1-2 tisíc Kč měsíčně, netřeba mít miliony.
ÚSPĚCH
Úspěch má mnoho podob. V investování by to měl být finanční komfort v důchodovém věku, možná i dříve. Každý člověk se k němu může dopracovat. Stačí k tomu od mládí odkládat 10-15 % mzdy do globálního balancovaného portfolia s převahou akcií na začátku a dluhopisů na konci produktivního věku a hlavně nepanikařit v obdobích stresu. Pokud zpanikaříme, tak nám ani inteligentní diverzifikace a racionální plán nepomůže. Přitom je rozumná dávka strachu zdravá. Proto jsou emoce pod kontrolou umocněny na druhou. A když tomu celému nedáme čas, zůstanou úroky z úroků jen pojmem z učebnice a letáků a raději bychom se měli držet bankovních vkladů i za cenu nulových či záporných.
(Článek napsán v roce 2018)
Autor: Ing. Petr Šimčák, CFA – Zástupce ředitele pro obchod Amundi Czech Republic Asset Management