Due Diligence. Pojem, který jste v souvislosti s prodejem nebo koupí firmy slyšeli určitě nesčetněkrát. Následující článek se snaží ve stručnosti vysvětlit, o co jde, zda je potřeba ji před koupí firmy provést a proč se jedná o osvědčený postup v rámci tzv. transakční praxe (best practice).
Co to je ta „dju dilidženz“?
Due Diligence (DD) je právní, ekonomická, finanční, daňově-účetní či technická prověrka „cílové“ společnosti (podílů, akcií, aktiva atd.) ještě před případnou koupí. Jejím cílem je prověřit stav „cíle“ (tedy uvažovaného předmětu koupě) a identifikovat případná rizika před podpisem smlouvy, resp. již v úvodu jednání. Zájemce (spíše jeho právníci a další poradci) ji provádí většinou poté, co s prodávajícím uzavře předběžnou dohodu o hlavních, především obchodních, podmínkách transakce.
Taková dohoda se v praxi označuje různě, například „Term Sheet“ nebo „Head of Terms“. Kromě hlavních obchodních podmínek obsahuje například ujednání o mlčenlivosti, exkluzivitě (je-li dohodnuta) nebo právě třeba pravidla pro provádění prověrky.
Prakticky to funguje tak, že prodávající na základě seznamu požadavků zájemce zpřístupní dokumenty, informace a podklady buď v elektronické nebo fyzické podobě (tzv. dataroom). Poradci zájemce pak prověřují, prověřují, doptávají se… a zase prověřují. Tohle trvá pár týdnů, až z toho na konci „vyleze“ nějaká písemná zpráva.
No, a pokud nějaké průšvihy a rizika objeví, pak s jejich pomocí zájemce nějakým způsobem konfrontuje prodávajícího. A světe div se, zpravidla se tím i snaží tlačit na snížení ceny.
Obchodní společnost jako „svérázný“ předmět koupě
Není předmět koupě jako předmět koupě. Pro obchodní společnost – lidově řečeno firmu – to platí dvojnásob. Je řada aspektů, které ji odlišují od jiných „předmětů koupě“.
V angličtině existuje hezké přísloví:
„Never Judge a Book by its Cover“ neboli „Nikdy neposuzuj knihu podle jejího obalu“.
Pokud bych tedy měl zdůraznit jeden takový aspekt, pak by to byl:
U obchodní společnosti (a tedy i podílů a akcií) se nestačí jen koukat „zvenku“, je potřeba se podívat dovnitř. A to pořádně a důkladně.
Představte si, že prodáváte třeba auto.
Většinou opravíte to, co je nejvíce vidět, pořádně ho vypucujete a nablýskáte. Nakonec ho ještě profesionálně nafotíte tak, aby vypadlo, jako by právě vyjelo fungl nové z továrny.
Přesně tohle dělá majitel firmy, když ji chce prodat. Pořádně ji načančat a vyšňořit, aby za ní dostal co nejvíce peněz.
Je nutné due diligence dělat? Aneb péče řádného hospodáře
Tak co, je skutečně nutné ji dělat?
Odpověď zní ne. Není to nutné, ani povinné. Ale je to z mnoha důvodů většinou vhodné a žádoucí.
Proč?
Už jen z toho důvodu, že o transakcích rozhodují konkrétní lidé. Často statutáři, kteří mají povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Ti sice nemohou a neodpovídají „za výsledek“, ale za to, že postupovali pečlivě a odpovědně, už ano. Statutáři nemusí znát a umět všechno, to od nich ani nelze požadovat. V takovém případě jsou ale povinni kvalifikovaně pověřit a využít odborníky s potřebnými znalostmi a zkušenostmi.
Obdobně nelze stoprocentně garantovat, že se při koupi firmy (podílu, akcií nebo jiných významných aktiv) vše podaří a vše dopadne dobře. Zájemce by ale měl postupovat maximálně obezřetně tak, aby toto riziko vyloučil, resp. co nejvíce minimalizoval. Právě k tomu v praxi slouží dodržování tzv. osvědčených postupů (best practices). Mezi ty rozhodně patří i due diligence neboli (předakviziční) prověrka.
No a nestačí jen smluvní garance prodávajícího?
Tuhle otázku dostávám poměrně často. Teoreticky by šlo všechny požadované vlastnosti kupované společnosti (podílů, akcií atd.) „podchytit“ tím, že by se za ně prodávající (smluvně) zaručil. Až na ojedinělé výjimky to ale není vhodné. Proč?
Vždycky je lepší postupovat preventivně a řešit problémy a rizika předem, než se pak dlouhá léta, a často bezvýsledně, soudit o své nároky s prodávajícím. Právě k tomu due diligence slouží – prověřovat předem a nekupovat „zajíce v pytli“ jen na základě ujištění prodávajícího.
Prověrka před koupí (due diligence) a tzv. prohlášení a záruky v akviziční smlouvě jsou tak trochu spojené nádoby. Obecně se dá říci, že čím užší due diligence, tím více důrazu je třeba klást na smluvní garance. A obráceně, čím širší a hlubší DD, tím užší záruky vám prodávající zpravidla dovolí.
Due Diligence „na míru“
Často panuje podle mě nesprávná představa, že due diligence znamená vždy jen tlustý fascikl o několika desítkách či i stovkách stránek označený jako „Zpráva o právní [nebo jiné] prověrce.“ Ale i due diligence se dá škálovat (rozsah, hloubka, oblasti) a podle toho se mohou diametrálně lišit i náklady na její zpracování.
To je důležité pro posouzení účelnosti jejich vynaložení v poměru k hodnotě transakce a dalším souvislostem. Due diligence tak má své místo nejen ve stomilionových transakcích, ale i u koupí firem (či podílů v nich) v řádech jednotek milionů korun.
Otázkou podle mě většinou nemá být, zda dělat DD, ale v jakém rozsahu a na co se zaměříme, zda dávají náklady na takovou DD ještě smysl apod.
Autor: Mgr. Jan Rada – PADĚRA, RADA & PARTNEŘI s.r.o. advokátní kancelář