Home WEALTH PLANNINGPlánování bohatství Akviziční smlouva? Raději jen zavřít oči a podepsat?!

Akviziční smlouva? Raději jen zavřít oči a podepsat?!

Autor Jan Rada

Každý prodej nebo koupě firmy, či podobná transakce, je „vtělena“ do akviziční smlouvy. Dokumentu, který zpravidla mívá několik desítek stran, včetně příloh i o řád více. Dokumentu, který není psán zrovna líbivým jazykem. Dokumentu, u něhož si už na třetí stránce říkáte: „Bože, kdy tohle skončí.“ nebo „Bože, mám já tohle zapotřebí?!“. Ale je skutečně třeba, aby majitel nebo statutár rozuměl každému jejímu slovu?     

1. Co je to akviziční smlouva?

Prodeje a koupě firem (podílů, akcií, závodů apod.), obecně řečeno M&A-transakce, se podobně jako jiné obchody realizují na základě písemné smlouvy. Během takové transakce a jejím vyjednáváním se sice smluvních dokumentů podepisuje více (např. předběžné dohody, jako jsou Head of Terms nebo Term Sheet), tou ústřední a hlavní je ale akviziční smlouva.

Jedná se zpravidla o rámcovou (nebo budoucí) smlouvu o převodu podílů, akcií, závodu (dle okolností), která obsahuje všechny podmínky transakce.

Na základě akviziční smlouvy většinou ještě nedochází k převodu vlastnictví na prodávajícího. Akviziční smlouva zpravidla obsahuje tzv. odkládací podmínky, po jejichž splnění strany provedou všechny nezbytné kroky k dokončení transakce a převodu vlastnictví. Mezi jejím podpisem (tzv. signingem) a dokončením transakce (tzv. closingem) může být odstup několik týdnů i měsíců.

2. Akviziční smlouva jako hlavní nástroj (transakčního) právníka

Akviziční smlouvu (a právo obecně) je potřeba vnímat hlavně jako nástroj. V tomto případě nástroj transakčního právníka, jehož stěžejním úkolem je nejen připravit smlouvu, ale především jejím prostřednictvím „inženýrovat“ tzv. transakční (více)náklady.

Lidsky řečeno, jeho úlohou je zajistit (podle toho, kterou stranu zrovna zastupuje), aby „prodávající dostal, co má dostat. A kupující zaplatil (jen to), co má zaplatit.“

ČTĚTE TAKÉ: ÚLOHA PRÁVNÍKŮ PŘI M&A-TRANSAKCÍCH

3. Nesrozumitelná a nekonečně dlouhá

Často slýcháme námitky, že ta „smlouva je nekonečně dlouhá“, „vždyť to nejde ani dočíst“, „ježíš prvních šest stran jsou jen definice“, „kdo to psal, vždyť normální člověk tomuhle nemůže vůbec rozumět“…a i tady bychom mohli pokračovat dál a dál.

Ano, je to pravda. Akviziční smlouva má zpravidla několik desítek stran (v některých případech i o řád více), většinou obsahuje několik stránek definic. A ano, není psána zrovna vzletným jazykem, ale někdy až suchou a kostrbatou „právničinou“ plnou dlouhých souvětí.  

Jsou výše uvedené námitky namístě? Je to skutečně důležité?

Akviziční smlouva (podle mě) musí především plnit tuto svou funkci. Její délka nebo „čtivost“ jsou pak až na druhém místě.

Každé slovo nebo spojení v akviziční smlouvě může být důležité. To platí o to víc, že hodnota podobných transakcí se většinou pohybuje v řádech desítek nebo stovek milionů a jakékoliv opomenutí důležité věci může klidně vyvolat (nadbytečné) „transakční náklady“ v řádech stotisíců nebo i milionů.

4. Nešlo by to přeci jen srozumitelněji?

Určitě šlo. I akviziční smlouvy by šly psát určitě o něco srozumitelněji, dost možná i čtivěji, než je tomu dnes. A to tak, aniž by to šlo na úkor jejich kvality nebo by to vedlo ke ztrátě „funkčnosti“.

Ve světě, a postupně i u nás, se začíná prosazovat myšlenka, že smlouvy nemají být něco jako „zdrojové kódy“, kterým rozumí jen právníci, ale že by měly být srozumitelné jejich běžným uživatelům a adresátům, kterým mají tyto smlouvy sloužit a kteří se mají těmito smlouvami řídit (business- nebo user-friendly contracting).

Tato debata se zatím ale týká spíše „běžných“ obchodních smluv, se kterými pracují nejen právníci a poradci, ale např. obchodníci, technici, administrativní pracovníci, a jejichž uzavírání by se mělo obejít bez větší asistence právníků. Ti jsou často vnímaní tak trochu jako brzda uzavírání smluv a tedy obchodů.

Pokud jde o akviziční smlouvy, těm se zatím toto téma vyhýbá. Zatím po „srozumitelnějších“ akvizičních smlouvách asi není dostatečná poptávka. A odhaduji, že nějaký čas ještě nebude. Přeci jen u M&A-transakce se předpokládá, že u nich budou přítomni kvalifikování poradci (nejen právníci) a že příprava a vyjednávání smluv je především jejich parketa.

5. Musí majitel nebo statutár rozumět „každému slovu“ akviziční smlouvy?

Osobně jsem názoru, že nemusí. Tím nechci říct, že majitel, resp. statutár, který prodává nebo kupuje firmu, se nemá o akviziční smlouvu vůbec zajímat a jen ji „na konci“ podepsat.

Ono by to popravdě ani nešlo. Kvalitní akviziční smlouva je totiž nejen odrazem schopnosti a zkušenosti právníků, ale i výsledkem dobře fungující komunikace mezi majitelem/statutárem, právníkem a dalšími poradci zapojenými do transakce.

Majitel/statutár nemusí rozumět každému slovu akviziční smlouvy. Měl by ale znát alespoň základy její „anatomie“. Tedy základy toho, jak fungují mechanismy a typická ustanovení akviziční smlouvy. Mezi ty patří například tzv. prohlášení a záruky, odkládací podmínky, indemnita, úhrada, vypořádání, případně výpočet kupní ceny apod.

A když neví, měl by se jednoduše zeptat svého právníka. A ten by mu měl, pokud možno, srozumitelně odpovědět a potřebnou věc vysvětlit.

To platí obzvláště u transakcí, které nejsou pro jejich účastníky „každodenním chlebem“. Tedy například prodeje a koupě malých a středních podniků, které jejich majitelé či majitelky budovali 10, 15 nebo i více let a rozhodli se je z různých důvodů prodat.

Autor: Mgr. Jan Rada – PADĚRA, RADA & PARTNEŘI s.r.o. advokátní kancelář


Chcete dostávat pozvánky na akce a bezplatné webináře?
Přihlaste se k odběru novinek!

Související články