Koupě nebo prodej společnosti je náročný a dlouhý proces. Nejde jen o podpis smlouvy a předání obchodní společnosti kupujícímu. Celý proces je doplněn mnoha nástrahami, které vyžadují vynaložení transakčních vícenákladů.
Obchodní společnost jako „svérázný“ předmět koupě
Není předmět koupě jako předmět koupě. Pro obchodní společnost – lidově řečeno firmu – to platí dvojnásob. Je řada aspektů, které ji odlišují od jiných „předmětů koupě“.
Jedná se o živý organismus, který se skládá ze stovek, někdy tisíců malých částeček a pojítek, a neustále se mění. Vlastnosti, které měla společnost včera, už dnes nebo zítra mít nebude. Její hodnota se každým dnem mění.
Každá je jiná, nenaleznete 2 stejné firmy. Něco jako „obvyklé“ vlastnosti v oblasti M&A nehledejte. A už vůbec ne do takové míry, že by z nich při transakci bylo možné vycházet, nebo se snad na ně dokonce spoléhat.
Firma může „klamat tělem“, proto na ni nestačí koukat „zvenku“. Obrovský areál, na nádvoří naskladněné zásoby apod. Zvenku to může vypadat, jako by tahle společnost zažívala nejlepší roky, ale vůbec nic to nemusí vypovídat o její kondici nebo třeba ziskovosti. V reálu to klidně může být „čistá nula“.
Tohle jsou spíše projevy nebo příznaky. Co je tím nejdůležitějším „specifikem“, které se promítá do celého procesu prodeje/koupě firmy (M&A-transakce) a tzv. transakční praxe?
Ideální svět, který neexistuje
Předmět (M&A) transakce lze zjednodušeně popsat takto: prodávající převádí majetek na kupujícího, např. 100% vlastnický podíl ve společnosti, a kupující se zavazuje mu za to zaplatit domluvenou cenu.
Sjednaná cena za „majetek“ (i jeho hodnota) se zpravidla vždy odvíjí od výnosů, které je schopen vygenerovat (tzv. peněžní toky), určité pravděpodobnosti a faktorů, které tyto výnosy snižují (tzv. diskontují).
V ideálním světě by měly obě strany ocenit firmu stejně.
Takový ideální svět si představme tak, že obě strany:
- uvažují ve stejném časovém horizontu, tj. měří návratnost ve stejném časovém období
- volně a bez nákladů si předávají potřebné informace, zejména o převáděném majetku
- mají stejnou představu o riziku a jeho pravděpodobnosti (= diskontní míře)
- nemusí vynaložit žádné transakční náklady
Abychom nezůstali jen u teorie, pojďme si to zasadit do reálného světa.
Příklad:
U komerčně pronajímané nemovitosti by takový ideální svět mohl (v dílčích souvislostech) vypadat třeba tak, že podle obou stran:
- životnost nemovitosti, tedy období, kdy bude vydělávat, je 25 let
- prodávající kupujícímu sdělil všechny vady nemovitosti. Například i to, že střecha protéká a opravy budou vyšší stotisíce korun, nebo třeba takovou drobnost, že je předmětem vlastnického sporu a dost možná ji nabyl neoprávněně
- obsazenost a výše nájmů v uvažovaném období budou +/- 5 % odpovídat stavu v době prodeje
- (a tudíž) není třeba utrácet vysoké částky za due diligence, vyjednávání složitých a dlouhých smluv, složitě rozkládat platbu domluvené ceny přes úschovu apod. (= vynakládat transakční náklady)
Právníci jako inženýři transakčních nákladů
Jenže skutečný svět se od toho ideálního liší, a často diametrálně. Naštěstí pro právníky?.
Majitel firmy, který ji založil a vybudoval „od píky“, má zcela jinou představu o její hodnotě než zájemce. Tento majitel sám od sebe rozhodně nesdělí druhé straně všechny „kostlivce ve skříni“ (proč by to dělal?) …
… takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Ty světy se liší už jen proto, že obě stran mají jiné, většinou protichůdné, zájmy.
Ale proč se i přesto dennodenně realizují úspěšné prodeje firem? A jakou roli v tom hrají právníci?
Jejich přidaná hodnota spočívá v tom, že vymýšlejí (tzv. designují) transakční struktury, především ty smluvní, které tvoří most mezi reálným a ideálním světem.
Co jsou ony transakční „právní struktury“?
Jedná se o (například) smluvní ujednání, která se typicky používají v akvizičních smlouvách:
Tzv. prohlášení a záruky (a důsledky jejich porušení), různé mechanismy sjednání kupní ceny, ujednání o „zádržné“ části kupní ceny, podrobná úprava řízení společnosti v období mezi uzavřením smlouvy a převodem vlastnictví (tzv. pre-closing covenants) a řada dalších. To vše má ve smlouvě svůj důvod a funkci.
Vraťme se k příkladu výše zmíněné komerční nemovitosti.
Náklady na opravu té staticky narušené střechy se mohou pohybovat v řádech stotisíců, ne-li o řád výše. I když cítíme, že by je měl nést prodávající, který o nich věděl a úmyslně je zamlčel druhé straně, ve skutečnosti je klidně může hradit kupující.
…tedy pokud ve smlouvě dostatečně neupravíme odpovědnost prodávajícího za tyto a podobné vady.
Právníka si při podobné transakci neberete jen proto, aby vám připravil převodní smlouvu, ta se uzavřela a obchod se realizoval. Berete si ho především proto, aby maximálně eliminoval transakční vícenáklady. Lidštěji řečeno: aby prodávající dostal, co má dostat. A kupující zaplatil (jen to), co má zaplatit.
A proč zrovna právníci?
Mohli bychom se oprávněné ptát, proč jsou to právě nebo především právníci, kdo „inženýruje“ transakční náklady?
Odpověď lze podle mě zjednodušit takto:
- Dnešní svět a obzvlášť podnikání je v podstatě „od A do Z“ regulován „právními předpisy“. Jejich znalostí a orientací v nich se právníci živí.
- Transakce a veškeré její podmínky a parametry se ve svém důsledku „vtěluje“ a realizuje na základě uzavřené, tzv. akviziční smlouvy, tedy do „právního dokumentu“, který připravují a vyjednávají právníci.
- U obchodních transakcí, jejíž předmětem je prodej / koupě firmy, jsou stejně jako právní aspekty důležité například i ty daňové, účetní nebo třeba technické. Ale i ty jsou nakonec nějak vtěleny do „textu smlouvy“.
A jsme zase u těch právníků.
Potřebujeme právníky při každé podobné transakci?
Aby zapojení právníka do podobné transakce dávalo ekonomicky smysl, musí náklady na něj eliminovat alespoň „transakční (více)náklady“ ve stejné výši.
To se lehce řekne, ale moc nám to nepomůže.
Neexistuje žádná kalkulačka, žádný „vzoreček“, do kterého bychom dokázali naházet všechny potřebné proměnné a ony by nám spočítaly, zda zapojení právníka dává smysl, resp. kolik bychom měli maximálně zaplatit za právníka, aby to ekonomicky dávalo smysl.
Náklady na komplexní právní služby při prodeji společnosti – od přípravy na prodej, přes asistenci u due diligence, vyjednávání smluv až po vypořádání transakce – se mohou pohybovat ve výši stovek tisíc až klidně po vyšší jednotky milionů korun. Někdy dokonce i více.
Platit za takové služby u prodeje společnosti za 3 mil. Kč nedává skoro nikdy smysl. Naopak u transakce v hodnotě o řád nebo dva vyšší by mělo být využití komplexního právního (resp. transakčního) poradenství standardem.
Jaká je praxe v ČR?
V praxi se se pohybuji především u transakcí týkajících se tzv. malých a středních podniků (SME), rodinných i nerodinných, často z tradičních oborů a založených třeba už v 90. letech minulého století.
Moje zkušenost je taková, že ač se jedná o společnosti v hodnotách desítek nebo i stovek milionů korun, ne vždy je pravidlem, že majitelé/majitelky využívají a zapojují transakční poradce. Nejde jen o právníky, ale i daňové poradce, znalce, obchodně-investiční poradce, tzv. „brokery“. Ne vždy jsou dodržovány ozkoušené a zavedené postupy „transakční praxe“, naopak někdy je to popravdě hodně „nadivoko“.
To je podle mě strašná škoda, neb tím zbytečně ohrožují výnos z prodeje společnosti, kterou vlastníma rukama budovali třeba 10, 15, 25 nebo i více let a do které doslova vložili kus života.
Prodej vlastní společnosti zrovna není dobré místo k postupu „pokus-omyl“.
Otázkou je, důsledkem čeho tento stav je?
Nechci se pouštět do podrobné analýzy, ale mám pocit, že částečně si za to můžeme i my sami poradci.
Začali jsme vnímat některé věci jako samozřejmost, rezignovali jsme na vysvětlování a edukaci klientů. Prodej / koupě společnosti je skutečně náročný a složitý proces a my fungovali spíše „reaktivně.“
Každá služba ale musí mít pro klienta přidanou hodnotu. A naším každodenním údělem úkolem je potenciálním klientům tuto přidanou hodnotu naší služby vysvětlovat a přesvědčit je o ni.
Autor: Mgr. Jan Rada – PADĚRA, RADA & PARTNEŘI s.r.o. advokátní kancelář