Behaviorální efekt vlastnictví (endowment effect) zjednodušeně říká, že lidé přisuzují vlastním věcem větší hodnotu, než lidé, kteří danou věc nevlastní. Jinými slovy, jakmile něco začnete vlastnit, začne mít pro vás daná věc hned větší hodnotu. Tento efekt přitom není v souladu se standardní ekonomickou teorií, která tvrdí, že lidská ochota za něco zaplatit by se měla rovnat lidské ochotě prodat. Kognitivní psychologové nicméně zjistili, že minimální prodejní ceny, které lidé uvádějí, mají silnou tendenci převyšovat maximální kupní ceny, již jsou ochotní za danou věc zaplatit. Z toho plyne, že vlastnictví aktiva okamžitě dané aktivum “obdařuje” určitou přidanou hodnotou. Efekt vlastnictví může ovlivnit postoje k vlastněným věcem v průběhu dlouhých časových period, ale také se může objevit ihned poté, co danou věc získáme do svého vlastnictví.
V roce 1991 napsali Daniel Kahneman, Jack Knetsch a Richard Thaler článek s názvem Anomálie: Efekt vlastnictví, averze ke ztrátám a předsudek statutu quo. V něm uvádí jeden zajímavý příklad, který dokládá, že ani ekonomové se často nechovají podle předpokladů tradiční ekonomické teorie: „Známe jednoho ekonoma, který je velkým milovníkem vína. Před lety si koupil několik výběrových vín značky Bordeaux. Od nákupu se hodnota těchto vín podstatně zvýšila, a tak láhev, která při nákupu stála pouze 10 dolarů, se nyní na aukcích prodává za 200 dolarů. Tento ekonom dnes některá z těchto vín příležitostně popíjí, nicméně svá vína za aukční cenu ochoten prodat není a ani by si za tuto cenu další láhev nekoupil. Podléhá tedy zmíněnému efektu vlastnictví.“
Efekt vlastnictví může způsobit, že investoři budou (příliš dlouho) držet cenné papíry, které dříve nakoupili, protože jsou dobře obeznámeni s charakteristikami těchto investic. Obeznámenost nicméně racionálně neospravedlňuje ponechání si investic, jejichž vyhlídky jsou velice nejisté, či které jsou významně nadhodnocené.
Typickým příkladem může být držení akcie, o které se investor domnívá, že o ní ví všechno. Svého akciového “miláčka” si hýčká a rozmazluje. Investor si řekne: „Tuto společnost velice dobře znám a všichni známí mi říkají, že se jí velice dobře daří.“ TEČKA. Je to racionální chování? V žádném případě! O investičním rozhodnutí skutečného investora, tedy investora s velmi dlouhým investičním horizontem, jakých je mimochodem drtivá většina, musí rozhodovat pouze vztah mezi aktuální tržní cenou a fundamentální vnitřní hodnotou dané akcie, neboli zdali je daná akcie podhodnocená či nadhodnocená. Staré investiční přísloví říká: „Dobrá společnost se dobré investici vždy nerovná.“
Tržní ceny akcií momentálně prosperujících společností jsou často vzhledem k ziskům či tržbám velice vysoké a často se jim říká růstové akcie (growth stocks). Když se investoři dočkají prvního negativního překvapení, třeba neočekávaného poklesu zisku, cena této akcie se může prudce propadnout. Stále může jít o dobrou a prosperující společnost, nicméně se ukázalo, že tržní očekávání byla příliš vysoká, a proto se náš naivní investor, lépe řečeno naivní spekulant, propadl do velké ztráty.
Jedno ze zjištění behaviorálních ekonomů je následující: Tržní zkušenost podstatně zmírňuje efekt vlastnictví. Samozřejmě ale není nutné prodělat na burze kalhoty, než se naučíte efektu vlastnictví vyvarovat. Ostatně pokud jste začínající investor, své investice pravděpodobně často konzultujete se svým finančním poradcem.
Pokud je investor vůči drženým papírům zaujatý, finanční poradce by mu měl položit následující otázky: „Pokud byste musel svou současnou pozici v cenném papíru XYZ prodat, a poté utrženou hotovost alokovat podle svého uvážení, využil byste celou tuto hotovost na opětovný nákup tohoto cenného papíru? Domníváte se, že pokud byste nyní cenný papír XYZ nevlastnil, nakoupil byste ho v současnosti ve stejném množství?“ Investoři si uvědomí, že by se možná hypoteticky zachovali jinak, pokud by drželi danou hodnotu v hotovosti. Je také účelné se klienta zeptat na jeho záměry s držením tohoto cenného papíru: „Čeho doufáte, že držením tohoto cenného papíru dosáhnete, a jak vám tento cenný papír pomáhá v dosažení vašich finančních cílů?“ Zdůrazňování dlouhodobého pohledu na finanční cíle může klienty často přesvědčit, aby více vnímali skutečná fakta.
Co se obeznámenosti s finančními produkty a investičními instrumenty týče, Michael Pompian radí, aby finanční poradci svým klientům vždy ukázali dlouhodobou statistiku historické výkonnosti těch instrumentů, o kterých se poradci domnívají, že by v portfoliích jejich klientů neměly chybět. Pompian zdůrazňuje, že se drobní individuální investoři musí se svými investicemi cítit pohodlně. Proto také doporučuje, aby byl přechod z nevyhovujícího portfolia na optimální portfolio plynulý, a aby probíhal ve více fázích. Pokud by se totiž portfolio drobného investora v několika málo dnech zcela změnilo, slabší povahy by mohly mít potíže se s touto prudkou a rychlou změnou smířit. Pravdou je, že investování je v drtivé většině případů dlouhodobý proces, který trvá několik desítek let. Proto postupná proměna a vylepšení portfolií drobných klientů ničemu neuškodí.
Autor: Michal Stupavský, CFA – Investiční stratég, Conseq Investment Management