6

Ani dobře sestavená investiční strategie nemusí fungovat, pokud mezi rodinou a poradci panují nejasnosti. Nikdo přesně neví, kdo rozhoduje a kdo má jednotlivé kroky provést. Slabiny se navíc často ukážou, až když je potřeba jednat rychle a běžné rozdělení rolí přestane stačit.

S rostoucím majetkem využívá většina HNWI více bank, správců i dalších odborníků. Každý může mít vymezený vlastní mandát, přesto nemusí být zřejmé, kdo sleduje jejich souvislosti a přijímá rozhodnutí přesahující jednotlivá portfolia. Investiční strategie proto nemá určovat pouze rozložení aktiv, ale také způsob, jakým v rámci rodiny i společně s poradci postupujete.

Nastavení strategie je na rodině

Poradce může posoudit očekávaný výnos, míru rizika, dostupnost prostředků nebo vhodnost jednotlivých investic. Nemůže však za rodinu určit, k čemu má majetek sloužit. Jinak bude nastaveno portfolio, které má dlouhodobě podporovat několik generací, jinak kapitál připravený na další podnikatelskou příležitost a jinak prostředky, ze kterých rodina pravidelně čerpá.

Vlastníci proto musí vymezit účel majetku, časový horizont i požadovanou míru likvidity. Do zadání se promítají také potřeby jednotlivých generací a vztah investičního portfolia k rodinné firmě. Pokud například značná část rodinného bohatství zůstává soustředěná v jednom podniku, může být úlohou ostatních investic především vyvažovat jeho rizika. Po prodeji firmy se priority obvykle mění.

Poradce má rodinné cíle převést do investiční strategie, nikoli je za vlastníky formulovat. Bez jasného zadání totiž může vzniknout technicky správné portfolio, které neodpovídá skutečným potřebám rodiny. A rozdíly mezi jejími členy většinou nelze vyřešit pouze změnou alokace. Nejprve je nutné si vyjasnit, co od společného majetku očekávají.

Kde končí rada a začíná rozhodnutí

Nejasnosti často vznikají na hranici mezi investičním doporučením a konečným rozhodnutím. U poradenského mandátu odborník navrhuje další postup, souhlas ale zůstává na rodině. Při diskreční správě může správce jednat samostatně, ale pouze v předem sjednaných mezích.

Samotné označení služby ještě neříká, kdo smí změnit strategickou alokaci, zajistit měnové riziko nebo schválit vstup do nelikvidní investice. Stejně důležité je určit, kdo rozhoduje o výběru nového správce, kapitálové výzvě u privátního fondu či větším výběru prostředků.

Rozdílné představy se při běžném provozu nemusí projevit. Zřetelné budou až ve chvíli, kdy poradce čeká na souhlas, zatímco rodina se domnívá, že už pokyn předala. Naopak může správce uskutečnit změnu, kterou považuje za součást svého pověření, ale vlastníci ji vnímají jako zásah do dlouhodobého směřování portfolia.

Mandát by proto měl odlišovat běžnou realizaci, taktické úpravy a rozhodnutí, která mění původní strategii. U každé úrovně je nutné si vyjasnit, kdo může jednat samostatně a komu se otázka předává ve chvíli, kdy přesahuje stanovené pravomoci.

Portfolio, které nikdo nevidí jako celek

Rodinný majetek bývá rozdělen mezi banky, portfolio manažery, fondy, přímé investice, nemovitosti a další struktury. Jednotliví správci sledují své mandáty, ale zpravidla nemají úplný přehled o ostatních částech majetku.

Každé portfolio tak může samo o sobě působit diverzifikovaně, přestože rodina nevědomky hromadí stejné sektorové, měnové nebo úvěrové riziko. Prostřednictvím různých správců můžete investovat do stejných společností, regionů či protistran, aniž by byla výsledná koncentrace na první pohled patrná.

Podobně snadno se ztratí přehled o likviditě. Jeden správce může počítat s tím, že budoucí potřebu hotovosti pokryje jiná část majetku, zatímco právě tam vznikají další závazky. Rodina tak možná nepostrádá hodnotná aktiva, ale prostředky dostupné ve chvíli, kdy je skutečně potřebuje.

Někdo proto musí agregovat data a posuzovat portfolio jako celek. Souhrnný reporting přitom nemá sledovat pouze výnos, ale také riziko, náklady, likviditu, budoucí finanční závazky a dodržování investičního mandátu. Bez této koordinační role může každý poradce plnit svůj dílčí úkol správně, přesto nemusí výsledné uspořádání odpovídat záměru rodiny.

Kontrola bez návratu k mikromanagementu

Obava ze ztráty kontroly někdy vede k opačnému extrému. Rodina začne schvalovat téměř každou transakci, ačkoli si poradce najala právě proto, aby převzal část odborného rozhodování. Proces se zpomalí a jednotliví členové se zabývají dílčími otázkami, jenže pro jejich posouzení nemají dostatek času ani informací.

Účinný dohled však nespočívá v množství schválení. Rodina má kontrolovat směr a hranice strategie, nikoli každý obchod. Potřebuje vědět, jestli se portfolio drží dohodnutého rámce, zda správci plní svůj mandát a zda se jejich výsledky hodnotí podle předem stanovených kritérií.

U složitějšího nebo vícegeneračního majetku může dohled převzít investiční výbor rodiny. Jeho úkolem není nahrazovat portfolio manažery, ale spojovat informace, posuzovat zásadní návrhy a kontrolovat dodržování společného zadání. Předem však musí být zřejmé, jestli výbor skutečně rozhoduje, nebo pouze doporučuje, případně vyhodnocuje práci správců.

Otázkou ale zůstává, kdo poradce vybírá, podle čeho posuzuje jejich práci a kdo může rozhodnout o změně. Problematičtější je zejména situace, kdy stejná instituce navrhuje řešení, realizuje ho a následně sama hodnotí jeho úspěšnost.

Pravidla, která promění strategii v praxi

Rozdělení rolí nemusí mít podobu složité organizační struktury. Základem může být srozumitelný rodinný investiční mandát, který zachytí cíle portfolia, omezení i rozhodovací pravomoci. U významnějších kroků by z něj mělo být patrné, kdo připravuje návrh, kdo jej schvaluje, kdo rozhodnutí provádí a kdo kontroluje výsledek.

Mandát může určit limity pro taktické odchylky, pravidla rebalancování a hranice, do nichž správce jedná bez dalšího souhlasu. Měl by počítat také se situacemi, kdy běžný proces nestačí. Při prudkém pohybu trhů, kapitálové výzvě nebo náhlé potřebě likvidity nemusí být možné čekat na další zasedání ani na souhlas všech členů rodiny.

Pravidla je zároveň nutné průběžně revidovat. Nastavení, které fungovalo při vzniku strategie, zpravidla neodpovídá situaci po prodeji rodinné firmy, růstu majetku, generační výměně nebo příchodu nového poradenského týmu. Pravidelná kontrola by se proto neměla omezit jen na alokaci a výkonnost. Má ověřit také to, zda rozhodovací pravomoci stále odpovídají skutečnému fungování rodiny.

Největší slabinou nebývá trh, ale rozhodovací proces

Investiční strategie nemusí selhat kvůli nevhodně zvoleným aktivům nebo chybnému odhadu vývoje. Může se rozpadnout při předávání informací, čekání na souhlas nebo v sérii dílčích kroků, které nikdo neposuzuje společně.

Rodina má určovat účel majetku, dlouhodobý směr a hranice, ve kterých se mohou odborníci pohybovat. Poradci naopak potřebují dostatečný prostor, aby mohli svůj mandát naplnit. Jasné rozdělení rolí proto není administrativním doplňkem investiční strategie, ale podmínkou jejího fungování.