Na prudkém rozvoji behaviorálních financí od 70. let 20. století mají největší zásluhu dva američtí psychologové izraelského původu Daniel Kahneman a Amos Tversky, kteří na základě svého rozsáhlého výzkumu v oblasti kognitivní psychologie ukázali, že tzv. chyby v poznání (cognitive errors) a emocionální předsudky (emotional biases) mohou vést k velice špatným, iracionálním a neoptimálním rozhodnutím.
Nejvýznamnějším příspěvkem těchto dvou brilantních akademiků je tzv. teorie vyhlídek (prospect theory), která pro behaviorální finance představuje základní stavební kámen a je ve své podstatě popisnou pozitivní alternativou k mainstreamové normativní teorii očekávaného užitku. O teorii vyhlídek publikovali v roce 1979 článek v časopise Econometrica pod názvem Teorie vyhlídek: Analýza rozhodování za rizika (Prospect Theory: An Analysis of Decision under Risk). Výsledky výzkumu Kahnemana a Tverského poskytly behaviorálním ekonomům základy pro studování toho, jak investoři skutečně v reálném světě činí svá rozhodnutí. Dodejme, že v roce 2002 obdržel Daniel Kahneman jako první neekonom Nobelovu cenu za ekonomii. Amos Tversky se bohužel této pocty nedožil, neboť předčasně zemřel v roce 1996.
Všichni představitelé behaviorálních financí vymezili mnoho přirozených lidských vlastností, a ty se dnes označují za tzv. behaviorální předsudky (behavioral biases). Obecně mají lidé tendenci, a platí to i při investování, pohlížet na svět s poměrně růžovými brýlemi. Investoři jsou příliš optimističtí a věří si, že jsou to právě oni, kdo dosáhne nadprůměrných výsledků. Z čistě statistického hlediska to ovšem každý investor rozhodně dokázat nemůže. Je to zčásti dáno i evolučním vývojem, kdy největší úspěch měli ti nejoptimističtější a nejagresivnější jedinci. Tato tendence či vlastnosti se označují za tzv. přehnaný optimismus (overoptimism bias).
Svou roli při investičním rozhodování hraje také jakási přirozená nedůvěra k novým informacím a k neznámému, tzv. averze k nejasnosti (ambiguity aversion bias), či přílišná víra ve své investiční schopnosti, iluze, že můžeme své investiční výsledky dobře řídit, přestože je naše investiční výkonnost mnohdy velmi špatně předvídatelná, tzv. iluze kontroly (illusion of control bias). Další tendencí je přisuzování vlastních úspěchů sám sobě a naopak své neúspěchy svádět na ostatní, např. portfolio manažera nebo finančního poradce. To investorům brání poučit se ze svých investičních chyb. Toto se označuje jako behaviorální předsudek sebepřisuzování (self-attribution bias). Dalším problémem je tzv. averze k lítosti (regret aversion bias), u níž se investoři brání uzavření svých pozic se ztrátou. Prodej ztrátové pozice jim totiž způsobuje obrovskou bolest a oni se najednou nemohou chvástat před svým okolím.
Existují dva základní obranné prostředky proti jednotlivým behaviorálním předsudkům – jeden delší a druhý kratší. První možností je získávání praktických zkušeností. To znamená, že postupem času, i když o behaviorálních předsudcích ani nevíte, vůči nim začnete být určitým způsobem rezistentní. Tou druhou věcí je samozřejmě studium behaviorálních financí. Není to ovšem tak, že se po prostudování desítek knih investoři stanou vůči behaviorálním předsudkům hned imunní. Jde zejména o to, že samotné uvědomění si předsudků je prvním předpokladem obrany. Najednou si při svém investičním rozhodování začínáte uvědomovat, že jste se stal právě náchylný k podlehnutí některému z předsudků, což vás vede k dalšímu zamyšlení a studiu.
Autor: Michal Stupavský, CFA – Investiční stratég, Conseq Investment Management
Zdroj: Týdeník behaviorálních financí