4

Společnost, která vložila majetek do trustu, se nemůže vyhnout britské dědické dani pouze argumentem, že jako právnická osoba nemá „život“. Britský soud Upper Tribunal potvrdil, že pojem „život zakladatele“ může zahrnovat také dobu existence společnosti. Rozhodnutí je významné zejména pro podnikatelské rodiny využívající přeshraniční trusty, holdingové společnosti a další struktury, v nichž zakladatelem trustu není fyzická osoba.

Britský Upper Tribunal zamítl 31. července 2026 odvolání společnosti Lexgreen Services Limited ve sporu s britskou daňovou správou HM Revenue & Customs. Soud potvrdil, že také společnost může jako zakladatel trustu nést sekundární odpovědnost za britskou dědickou daň, pokud ji nezaplatí zahraniční správci trustu. Případ Lexgreen Services Limited v HMRC [2026] UKUT 00289 (TCC) se přitom netýkal klasického zdanění majetku po úmrtí člověka. Britská dědická (inheritance) daň se za určitých okolností vztahuje také na majetek vložený do trustů. Může tak být vybírána v průběhu jejich existence.

Trust s majetkem přesahujícím šest milionů liber

Společnost Lexgreen založila v roce 2005 tzv. zaměstnanecký odměňovací trust. Správcem byla společnost se sídlem na ostrově Jersey. Společnost Lexgreen do struktury postupně vložila přibližně 6,525 milionu liber. První desetileté výročí trustu připadlo na září 2015. Podle britských pravidel pro takzvaný relevant property regime tím vznikla periodická daňová povinnost ve výši 155 466 liber. HMRC následně v prosinci 2020 rozhodla, že za nezaplacenou daň může odpovídat také Lexgreen jako zakladatel trustu.

Britský režim totiž u vybraných diskrečních trustů nestanoví pouze zdanění při převodu majetku nebo jeho distribuci beneficientům. Majetek v trustu je pravidelně posuzován také při každém desetiletém výročí struktury. Smyslem tohoto mechanismu je zabránit tomu, aby majetek umístěný v dlouhodobě existujícím trustu zcela unikl dědické dani jen proto, že již není součástí osobního majetku žádného z beneficientů.

Může mít společnost „život“?

Jádrem sporu nebyla výše daně ani postavení zahraničního správce. Lexgreen tvrdila, že ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) britského Inheritance Tax Act 1984 dopadá pouze na fyzické osoby. Zákon umožňuje požadovat nezaplacenou daň po zakladateli trustu tehdy, když k relevantnímu daňovému okamžiku dojde „během života zakladatele“ a správci trustu nejsou daňovými rezidenty Spojeného království. Podle společnosti však právnická osoba nemá biologický život, a nemůže proto pod uvedenou formulaci spadat.

Upper Tribunal tento výklad odmítl. Slovo „zakladatel“ je v zákoně definováno prostřednictvím pojmu osoba, který podle britských interpretačních pravidel zahrnuje rovněž společnosti. Ani použití slova „život“ podle soudu automaticky neznamená, že zákonodárce zamýšlel odpovědnost omezit pouze na fyzické osoby.

V právním a obchodním kontextu je podle tribunálu běžné hovořit například o „životě společnosti“, tedy o období od jejího vzniku do zániku. Rozhodující proto není biologická existence, ale doba, po kterou právnická osoba právně existuje.

---

Odpovědnost zakladatele je až sekundární

Rozhodnutí neznamená, že by společnost byla automaticky primárním plátcem daně za každý trust, který založí. Primární povinnost zaplatit desetiletou daň nesou správci fondu. Odpovědnost zakladatele nastupuje jako záložní mechanismus až tehdy, když daň zůstane po splatnosti nezaplacena. Současně musí jít o situaci, kdy správci trustu nejsou rezidenty Spojeného království.

Podle tribunálu má toto pravidlo především chránit britskou daňovou správu v případech, kdy by vymáhání dluhu po zahraničních správcích bylo obtížné. Omezení odpovědnosti pouze na zakladatele, kteří jsou fyzickými osobami, by naopak otevřelo možnost, aby se struktury se společností v roli zakladatele tomuto zajišťovacímu mechanismu vyhnuly.

Soud proto dospěl k závěru, že společnost Lexgreen byla během rozhodného období existující právnickou osobou a ustanovení o odpovědnosti zakladatele se na ni může vztahovat. Odvolání společnosti zamítl.

Zákon již pojem výslovně upřesňuje

Britský Finance Act 2025 mezitím doplnil do právní úpravy výslovné pravidlo, podle něhož se odkazy na to, že je zakladatel „naživu“ nebo „zemře“, u právnické osoby vykládají jako její existence, respektive zánik. Lexgreen argumentovala, že přijetí této úpravy dokazuje, že dřívější znění zákona na společnosti nedopadalo. Upper Tribunal však upozornil, že důvodová dokumentace označila změnu pouze za vyjasnění již existujícího práva, nikoliv za zavedení nové daňové odpovědnosti.

Co rozhodnutí znamená pro správu rodinného majetku

Rozsudek je relevantní zejména pro rodiny a společnosti využívající zahraniční trusty. Ukazuje, že právní oddělení zakladatele, správce, beneficientů a samotného majetku nemusí zabránit tomu, aby správce daně hledal odpovědnou osobu i mimo samotný trust.

Pro praxi jsou podstatné především čtyři okolnosti:

• kdo byl skutečným zakladatelem struktury
• odkud je trust spravován
• komu zákon přisuzuje primární a sekundární daňovou odpovědnost
• a zda jsou včas plněny periodické povinnosti trustu

Rozhodnutí se vztahuje výhradně k britskému právu a ke konkrétním ustanovením Inheritance Tax Act 1984. Nelze je proto automaticky přenášet na české svěřenské fondy, nadace nebo zahraniční trusty podléhající jinému právnímu řádu. Přesto připomíná obecnější princip přeshraničního wealth planningu:

Vložením majetku do samostatné právní struktury daňová a právní odpovědnost nezaniká. Může se pouze přesunout mezi zakladatele, správce, beneficienty a další osoby zapojené do struktury.

Celý rozsudek si přečtete zde.