Prodej rodinného zámku přinesl úlevu, ale zároveň odstartoval mimořádně náročný rok. Rozsáhlé panství bylo nutné během dvanácti měsíců zcela vyklidit a připravit k předání. Úkol, který by u běžného domu mohl působit jednoduše, se proměnil v organizační, fyzickou i psychickou zkoušku.
Dodnes si pamatuji úlevu, kterou jsem pocítil, když jsem podepsal nabídku na prodej zámku. Jako by mi z ramen spadl obrovský kámen. Krátce poté mi však začalo docházet, co všechno bude prodej znamenat. Už jen při představě práce, která nás čekala, se mi svíral žaludek. Od podpisu nabídky jsme měli jeden rok na to, abychom celý objekt vyklidili a předali prázdný a uklizený. U bytu nebo rodinného domu by takový úkol mohl znít poměrně jednoduše. V případě rozsáhlého panství však šlo o mimořádně náročný proces. Organizační, fyzická i psychická zátěž, kterou s sebou vyklízení přineslo, byla mnohem větší, než jsem si dokázal představit.
Hledání způsobu, jak si panství ponechat
Ještě předtím, než jsme v roce 2021 nabídku podepsali, jsme hledali model, který by nám umožnil panství zachovat. Mým cílem bylo, aby provoz zámku a přilehlého areálu dokázal pokrýt vlastní náklady. O ekonomickou soběstačnost jsem usiloval už před prodejem lesa. Poté, co jsme se hlavního rodinného aktiva vzdali, se však tento cíl změnil v nezbytnou podmínku. Nechtěl jsem opakovat situaci, kterou jsem mnohokrát viděl v jiných rodinách: život celé rodiny se postupně začne podřizovat jedinému historickému majetku. Takovou zátěž jsem na ty, kteří přijdou po mně, nemohl přenést.
Prověřovali jsme proto nejrůznější možnosti využití panství. Jednou z nich byla solární elektrárna, včetně plovoucích panelů na místních rybnících. Projekt však nebylo možné uskutečnit kvůli nedostatečné infrastruktuře. Následně jsme uvažovali o vertikální farmě, která by využívala námi vyrobenou elektřinu. Ani tento záměr ale ekonomicky nevycházel, především kvůli velké vzdálenosti od nejbližšího většího města. Zvažovali jsme dokonce vybudování hřbitova. Také tento plán jsme museli opustit, tentokrát kvůli blízkosti rybníků s mimořádnou ekologickou hodnotou.
Nadějný projekt s nejistým výsledkem
Nakonec jsme začali pracovat s myšlenkou vybudovat v areálu kliniku. Samotný zámek měl sloužit jako její společenské a komunitní centrum. Tento projekt vypadal poměrně nadějně. Jednání s investory a developery však byla často skličující. Když s podobně rozsáhlým nápadem přijde člověk, kterému je něco přes dvacet let, okolí ho zpravidla nejprve nebere vážně.
Přesto se nám podařilo najít developera ochotného o projektu jednat. Celý záměr by ovšem vyžadoval změnu územního plánu i podporu místních politických představitelů. Jeho realizace by pravděpodobně trvala deset let nebo déle a znamenala by mimořádný závazek, pokud jde o čas i energii. Musel jsem si proto položit zásadní otázku: Chci skutečně věnovat dalších deset až patnáct let svého života právě tomuto projektu?
Třicet let péče o rodinné dědictví
Moji rodiče se o panství starali třicet let. Především život mé matky byl úzce spojený se zámkem. Stal se součástí její identity a téměř všechny její aktivity se k němu nějak vztahovaly. Investovala do něj také část vlastních prostředků a vystavovala zde svou sbírku starožitností. Po dobu dvaceti let pořádala přeshraniční výstavy, za které získala rakouské státní vyznamenání, Čestný kříž. Pro mou matku byl zámek součástí jejího života. Stejně jako byl les součástí života mého otce.
Když jsem správu panství převzal, stanovil jsem jednu podmínku: rodiče se musejí odstěhovat. Důvody byly čistě praktické. Aby měl areál alespoň nějakou šanci na ekonomicky soběstačný provoz, potřeboval jsem využívat všechny vedlejší budovy, včetně domu, v němž jsme bydleli. Ten měl přibližně 800 metrů čtverečních užitné plochy. Pro srovnání, samotný zámek měl kolem 2 000 metrů čtverečních, přičemž žádná jeho část nebyla vytápěná.
Druhým důvodem bylo, že rodiče nebyli s mými plány zcela ztotožněni. Věděl jsem, že kdyby v areálu zůstali, dříve či později by mezi námi začaly vznikat konflikty. A žádný majetek podle mě nestojí za to, aby kvůli němu utrpěly rodinné vztahy. Rodiče si proto pořídili dům v nedalekém městě. Ten však potřeboval rekonstrukci, která vyžadovala čas. Byl jsem ochotný čekat, protože cílem bylo, aby se mohli odstěhovat a postupně odejít do ústraní.
Dvě generace a dva odlišné přístupy
Problémy, kterých jsem se obával, se objevily téměř okamžitě. Rozdílné představy o tom, jak by se mělo panství spravovat, pravidelně vedly ke střetům. Zaměstnanci, sousedé i lidé, kteří se snažili z rodinného majetku získat nějakou výhodu, mě navíc často obcházeli a obraceli se přímo na mé rodiče. Ti byli zvyklí podobné žádosti třicet let řešit, a proto v tom pokračovali. Jejich rozhodnutí však bývala často v přímém rozporu s tím, čeho jsem se snažil dosáhnout já.
Neustálé konflikty byly vyčerpávající. Ve srovnání s tím, co přišlo o Vánocích, však nakonec představovaly jen malou část celého příběhu. Událost onoho večera zcela změnila další průběh prodeje. Zároveň mě přinutila položit si otázku, o které jsem si myslel, že ji budu muset řešit až mnohem později.
Zdroj: Octavian Graf Pilati, Antifragile Family. Překlad: Jarmila Oklepková
