4

Původní komunity, náboženská společenství a aristokratické rodiny mívají silný kulturní kapitál. V něčem se podobají, v jiném se liší. Ne všechno lze přenést do moderního světa, řada hodnot, kterými se řídí, však podporuje antifragilitu rodiny.

První společnou charakteristikou všech tří skupin je, že zpravidla upřednostňují kolektivismus před individualismem. Pokud má skupina uspět jako celek, musí být na prvním místě právě ona. Západní svět se stává stále individualističtějším, což je také jeden z důvodů, proč se rodiny stále více fragmentují. Fragmentovaná rodina je výsledkem křehkého rodinného systému.

Kolektivismus versus individualismus

Chceme-li vytvořit antifragilní rodinu, měla by její kultura být do určité míry kolektivistická, nesmí však potlačovat individuální rozvoj. Pokud si představíte kolektivismus na jednom konci spektra a individualismus na druhém, ideální pozice se podle mého názoru nachází mírně na straně kolektivismu. Rodina má přednost, jednotlivec však zároveň dostává dostatek prostoru pro vlastní rozvoj.

V mnoha původních komunitách se tento princip vztahuje také na odpovědnost. Pokud například některý člen komunity trpí depresí, ostatní se sejdou a diskutují o tom, co sami udělali špatně a co mohou zlepšit. Vycházejí z přesvědčení, že pokud je jednotlivec nemocný, nese určitou odpovědnost také skupina.

Vedle individuální odpovědnosti proto skutečně kolektivistická komunita pracuje také se silnou skupinovou odpovědností. Jedním z témat, o nichž jsem už dříve psal, je význam rovnosti, férovosti a spravedlnosti v rodině. Jde o oblast, která je pro dobré fungování každého kolektivistického systému zásadní.

Férovost: nestranné a spravedlivé zacházení nebo jednání bez zvýhodňování či diskriminace.

Rovnost: stav, kdy jsou si lidé rovni, zejména pokud jde o postavení, práva nebo příležitosti.

Tyto dva pojmy se často používají jako synonyma, ve skutečnosti však znamenají něco jiného. Rovné zacházení nemusí být automaticky férové. Stejně tak férové zacházení nemusí znamenat, že se všemi jednáme úplně stejně. Rozdíl mezi férovostí a rovností: Férovost znamená zacházet s lidmi podle jejich potřeb. To nemusí být vždy stejné. Rovnost znamená zacházet se všemi stejně. Všechny zmíněné komunity mají pravidla a tradice, které jejich členové dodržují. Jejich prostřednictvím vytvářejí určitý systém spravedlnosti, podle něhož lze řešit spory.

Spravedlnost: Spravedlnost je právní pojem, který v zásadě znamená, že je nutné dodržovat stanovená pravidla nebo předpisy.

K tomu, jak se spravedlnost v komunitách uplatňuje, se ještě vrátíme.

Etika, morálka a hodnoty

Další společnou charakteristikou všech tří skupin je, že se řídí hodnotami, které následně převádějí do pravidel. Všechny tedy mají určitý etický kodex. Než se na něj podíváme podrobněji, je potřeba si vyjasnit několik pojmů.

• Etika: morální principy, které určují chování člověka nebo způsob vykonávání určité činnosti.
• Morálka: standardy chování a zásady toho, co je správné a co špatné.
• Hodnoty: principy nebo standardy chování a vlastní úsudek o tom, co je v životě důležité.
• Morálka versus hodnoty: Morálka představuje společenská pravidla správného a nesprávného jednání, zatímco hodnoty jsou osobní přesvědčení o tom, co je důležité nebo žádoucí.

Společnost často určuje, co považuje za morální a co za nemorální. Komunity přitom mnohdy mají vlastní morální kodex. Je důležité zasadit tuto otázku do prostředí rodiny. Existují společenské morální normy, které rodina musí respektovat. Ve stále globalizovanějším světě, kde členové jedné rodiny žijí v různých regionech, to však může být složité, protože se setkávají s odlišnými morálními kodexy.

Právě zde vstupují do hry hodnoty. Tedy to, co je důležité pro nás jako rodinu i pro každého jednotlivce. Morální normy společnosti se mohou lišit od rodinných hodnot a stejně tak se mohou hodnoty jednotlivých členů lišit od hodnot rodiny. Důležité je, aby mezi nimi existovala základní shoda. Můžeme se například všichni shodnout, že bychom neměli krást a že lhát není správné. Která z těchto dvou zásad je však důležitější? O tom už rozhodujeme sami. Podle Viktora Frankla je proto důležité hodnoty hierarchicky uspořádat, aby bylo možné předcházet konfliktům mezi nimi.

Sedm principů původních komunit

V knize The Seven Sacred Teachings of White Buffalo Calf Woman Bouchard a Martin (2009) vysvětlují, že učení původních komunit zahrnuje péči o ostatní, kolektivní rozhodování a udržitelnost. Hodnoty původních komunit se soustředí kolem sedmi principů. Posvátné učení respektu, odvahy, upřímnosti, pokory, pravdy, moudrosti a lásky představuje významné vodítko, které se objevuje v mnoha původních kulturách. Vyškrtli byste některý z těchto sedmi principů? Já ne.

Těchto samotných sedm principů samozřejmě nezajistí úspěch rodiny v moderním světě. Vytvářejí však velmi dobrý základ, k němuž lze přidat další zásady. Principy, kterými se původně řídily aristokratické rodiny, se příliš nelišily. Pokud se vrátíme do středověku a podíváme se na rytířský kodex cti, najdeme například tato pravidla:

• bát se Boha a podporovat církev,
• sloužit svému pánovi statečně a věrně,
• chránit slabé a bezbranné,
• pomáhat vdovám a sirotkům,
• zdržet se svévolného urážení druhých,
• žít čestně a usilovat o slávu,
• pohrdat peněžní odměnou,
• bojovat za blaho všech,
• poslouchat ty, kterým byla svěřena autorita,
• chránit čest ostatních rytířů,
• vyhýbat se nespravedlnosti, podlosti a klamu,
• zachovávat věrnost,
• vždy mluvit pravdu,
• vytrvat až do konce v každém započatém úsilí,
• respektovat čest žen,
• nikdy neodmítnout výzvu sobě rovného,
• nikdy se neobrátit zády k nepříteli.

I zde vidíme řadu užitečných hodnot a podobností s hodnotami původních komunit. Ne všechny se hodí pro dnešní dobu, spousta z nich ale může přispět k antifragilitě rodiny. Řada aristokratických rodin má vlastní rodová pravidla, která v některých zemích stále hrají významnou roli, zatímco jinde jejich význam poklesl.

Pro některé rody měly rodové zákony zásadní význam, například pro Habsburky (rodové zákony Habsburků). Právě aristokratické rodové zákony jsou jedním ze základů konceptu rodinné ústavy, jehož kořeny sahají až do římských dob.

Jak předávat hodnoty dalším generacím

Další důležitou společnou charakteristikou původních, náboženských a aristokratických komunit je, že nejen disponují silným etickým kodexem, ale také jej dokážou předávat z generace na generaci. V „moderní“ době se, zejména u aristokratických rodin, pravidla zapisovala do rodových kodexů. V náboženských komunitách byly hodnoty zaznamenány v náboženských textech. Ještě dříve, a dodnes v mnoha původních komunitách, se předávají ústně prostřednictvím starších členů komunity.

Hodnoty jsou zakotveny v bájích a příbězích, které se vyprávějí. Právě storytelling zde hraje zásadní roli. Isabell Stamm se touto oblastí zabývala ve výzkumu rodin a zjistila, že vyprávění příběhů je zásadní pro přenos hodnot a znalostí mezi generacemi. Rodiny, které mají určeného člověka odpovědného za vyprávění rodinných příběhů, si vedou výrazně lépe než ty, které jej nemají.

Podobně studie vedená Nadine Kammerlander zjistila, že v tomto směru hrají velmi důležitou roli babičky.

„V původních komunitách začíná proces etického uvažování už narozením a jeho hlavním nástrojem je vyprávění příběhů. Příběhy slouží k usměrňování chování a posilují pocit sounáležitosti a odpovědnosti vůči rodině, komunitě a širšímu světu. Prostřednictvím příběhů si dítě vytváří identitu a učí se morální odpovědnosti. Komunita skrze příběhy vyjadřuje a přijímá svůj sdílený hodnotový systém a způsob uvažování. Etické myšlení vyrůstá ze zvyků, učení a ideálů komunity.“ – Pulling Together: A Guide for Researchers, Hiłḵ̓ala

Samotné vyprávění příběhů je skvělým začátkem, musí však existovat také formalizovaný proces, který zajistí, aby se jejich podstata skutečně dostala tam, kam má. Další generace je v každé komunitě prostřednictvím těchto příběhů vzdělávána. Může jít o čtení a výklad náboženských textů, pravidelná vyprávění starších členů kmene nebo výuku s učitelem.

Všechny tři sledované typy komunit mají odlišné systémy, které zajišťují předávání hodnot. Využívají přitom starší členy, učitele a rodiče. Jde o tři zásadní prvky. Když se podíváme na křehké rodiny, často zjistíme, že jeden, dva, nebo dokonce všechny tři tyto prvky chybějí.

Při předávání hodnot všechny tyto komunity zároveň využívají různé předměty a symboly, které pomáhají těm, kdo mají vzdělávání na starosti. Aristokratické rodiny často uchovávají rodokmeny, portréty jednotlivých generací, pečetní prsteny a další kulturní artefakty. Původní komunity mají předměty předávané z jedné generace na druhou a náboženská společenství hojně využívají symboliku.

Tomuto tématu se budeme podrobněji věnovat příště.

Tradice a obřady posilují kulturní kapitál

Dalším důležitým prvkem je využívání tradic a obřadů k posilování kulturního kapitálu. Tyto tradice se soustředí kolem společně stráveného času a posilují vzájemné vztahy. Patří sem skupinové aktivity, například lovecké výpravy, léčebné obřady, ceremonie přechodu do dospělosti, plesy, taneční lekce, společné večeře nebo jiné aktivity.

Známým příkladem je obřad přechodu do dospělosti u Amišů označovaný jako „Rumspringa“. Jamie Weiner se ve své knize The Quest for Legitimacy podrobně zabývá tím, proč jsou podobné přechodové rituály důležité.

„Rumspringa (v pensylvánské němčině doslova ‚pobíhání‘) je období dospívání, během něhož začíná období vážného hledání partnera. Určitá míra nevhodného chování se očekává, není však podporována ani přehlížena. Na konci tohoto období jsou mladí Amišové pokřtěni do církve a obvykle vstupují do manželství, přičemž sňatek je povolen pouze mezi členy církve. Malé procento mladých lidí se rozhodne do církve nevstoupit, žít nadále v širší společnosti a uzavřít manželství s někým mimo komunitu.“ – Hostetler, John A. (1993), Amish Society

Jak je z amišské tradice patrné, tento obřad umožňuje mladým lidem projít přechodnou fází mezi dospíváním a dospělostí. Během ní mohou zažít méně přísné prostředí. Především však dostávají možnost rozhodnout se, zda chtějí být součástí skupiny. Podobnou volbu umožňovaly svým členům také aristokratické rodiny. Člověk se mohl vzdát titulu a nároků na rodinné dědictví výměnou za svobodu.

Pokud se můžete sami rozhodnout, zda chcete být součástí určité skupiny, získává členství mnohem větší význam, než když jste do něj nuceni. Aby člověk mohl skutečně volit, je důležité zažít také to, jaké je nebýt součástí své skupiny.

V původních komunitách se obřad přechodu do dospělosti často soustředí například na samostatnou loveckou výpravu. Jde o velmi výrazný způsob, jak si vyzkoušet život v divočině bez podpory skupiny a pochopit, co by znamenalo porušit pravidla komunity a být z ní vyloučen. V mnoha původních společnostech představovalo vyloučení jeden z nejtvrdších trestů.

Spravedlnost a rodinný soud

Vyloučení nás přivádí k poslednímu tématu tohoto newsletteru. Všechny zmíněné komunity mají určitý systém spravedlnosti. V mnoha aristokratických rodinách existovala interní rada, která rozhodovala v případě sporů nebo porušení pravidel. Podobně mají původní komunity radu starších. Některá rozhodnutí mohou být přijímána dokonce hlasováním všech členů kmene.

Také většina náboženských komunit má určitý formální postup pro řešení podobných situací. Pro vaši rodinu to možná zní zbytečně, ve skutečnosti však může být podobný systém důležitější, než se zdá. Pokud máte pravidla, ať už vycházejí, z tradic nebo hodnot, a očekáváte, že je lidé budou dodržovat, musejí existovat důsledky jejich porušení. Zároveň musí být jasně stanoven proces, podle něhož se o následcích rozhoduje. Kdo rozhoduje a jakým způsobem?

Tyto procesy jsou pro antifragilní rodinu zásadní. Musí však být navrženy tak, aby se dokázaly přizpůsobovat moderní společnosti. Právě v tom podle mého názoru řada původních komunit a mnohé aristokratické rodiny neuspěly. Příkladem aristokratické rodiny, která se moderní době dokázala mimořádně dobře přizpůsobit, je rodina Liechtensteinů. Stále prosperuje a obyvatelé jejího knížectví dobrovolně volí představitele rodu jako kancléře země.

Rodina zároveň nadále dodržuje přísná rodová pravidla (rodové zákony Liechtensteinů), která musejí její členové respektovat. Tato pravidla se však v průběhu času měnila a přizpůsobovala novým podmínkám.

Kulturní kapitál se musí předávat vědomě

Síla rodiny nespočívá pouze ve společném původu, ale také ve sdíleném smyslu. Původní, náboženské a aristokratické komunity přetrvaly po mnoho generací i proto, že vědomě budovaly a chránily svůj kulturní kapitál prostřednictvím hodnot, etických principů, příběhů, tradic a systémů spravedlnosti.

Ne všechny jejich praktiky se hodí do moderního života. Principy, které za nimi stojí, však mohou být relevantní i dnes. Rodiny, které se chtějí stát antifragilními, musejí postupovat vědomě. Definujte své hodnoty. Vyprávějte své příběhy. Vytvářejte rituály. Nastavte systém odpovědnosti. A především tyto nástroje přizpůsobujte současnému světu.

Kulturní kapitál se nepředává náhodou. Jeho předávání je potřeba vědomě vytvářet.

Zdroj: Octavian Graf Pilati, Antifragile Family. Překlad: Jarmila Oklepková