6

Dobré investiční rozhodnutí nelze posuzovat jen podle dosaženého výnosu. U rodinného či jinak strukturovaně spravovaného majetku záleží i na tom, kdo o investici rozhodl, jestli k tomu měl potřebné pravomoci a podle jakých pravidel postupoval. Investiční legitimita pomáhá odpovědět na otázku, zda je takové rozhodnutí v rámci nastaveného systému správy majetku oprávněné a obhajitelné.

Investice může přinést mimořádný zisk, přestože vznikla mimo dohodnutou strategii a bez souhlasu člověka či orgánu, který ji měl schválit. Jiná může skončit ztrátou, přestože její příprava respektovala investiční mandát, stanovené limity i dostupné informace. Samotný výsledek proto ještě neříká, jestli byl postup při správě majetku správně nastaven.

Investiční legitimita nemá jasnou definici

Investiční legitimita není ustálený finanční pojem s jednou obecně přijímanou definicí. Odborná literatura častěji pracuje s investiční governance, fiduciární odpovědností, investičním mandátem nebo rozdělením pravomocí. CFA Institute například investiční governance spojuje s lidmi, pravidly, procesy a systémy, jejichž prostřednictvím osoba nebo orgán plní svou odpovědnost při správě svěřeného majetku.

Pro potřeby správy rodinného bohatství lze investiční legitimitu chápat jako oprávněnost investičního rozhodnutí v rámci předem nastaveného systému. Podstatné je, že ho přijala osoba nebo orgán s odpovídající pravomocí, respektovala přitom stanovený mandát a investiční cíle a postupovala způsobem, který je možné vysvětlit vlastníkům.

Legitimitu přitom nelze zaměňovat se zákonností. Investice může být z právního hlediska přípustná, ale přesto odporovat pravidlům, která si rodina nebo investiční struktura nastavila. Stejně tak legitimita neznamená, že s každým krokem musí souhlasit všichni členové rodiny. Pokud například investiční výbor získal jasně vymezenou pravomoc rozhodovat o určité části portfolia, může být jeho postup legitimní i bez jednomyslného souhlasu všech vlastníků.

Odkud investiční rozhodnutí získává legitimitu

Prvním předpokladem je jasný mandát. Musí být zřejmé, kdo smí investici navrhnout, kdo ji schvaluje a kdo odpovídá za její realizaci. U osobního majetku mohou být všechny tyto role soustředěny u vlastníka. S rostoucí složitostí portfolia se však zpravidla rozdělují mezi rodinu, investiční výbor, CIO, family office a externí správce.

Stejně důležitý je proces, podle kterého se jednotlivé kroky posuzují. Efektivní investment governance podle CFA Institute zahrnuje rozdělení rozhodovacích práv a odpovědností, nastavení investičních cílů, způsob schvalování investiční politiky i systém reportingu. Zohledňuje přitom také znalosti, kapacitu a postavení jednotlivých účastníků.

Dalším zdrojem legitimity je soulad s cíli vlastníků. Prohlášení o Investiční politice neboli IPS může určit požadovaný výnos, toleranci k riziku, potřebu likvidity, investiční horizont nebo limity pro jednotlivé třídy aktiv. Rodina tím předem stanoví hranice, uvnitř kterých se mohou její správci pohybovat. UBS proto označuje IPS za jeden ze základních nástrojů strategického procesu správy rodinného majetku.

Legitimní proces zároveň předpokládá, že lidé disponují informacemi a znalostmi odpovídajícími významu jejich role. Podobnou logiku lze nalézt také v regulatorním prostředí. Česká národní banka při posuzování vhodnosti investic pracuje mimo jiné se znalostmi a zkušenostmi, finančním zázemím a investičními cíli klienta. U právnických osob může být relevantní také osoba oprávněná za klienta jednat.

Legitimní rozhodnutí nemusí být úspěšné

Jedním z největších rizik při hodnocení investičních kroků je posuzovat jejich kvalitu zpětně podle dosaženého výsledku. Pokud investice výrazně vydělala, můžete mít dojem, že šlo automaticky o dobrý postup. Ztráta naopak snadno vede k hledání chyby.

Takové hodnocení ale přehlíží nejistotu, která je s investováním neoddělitelně spojená. Rozhodnutí přijaté na základě dostupných informací, v mezích stanoveného mandátu a při odpovídajícím vyhodnocení rizik může skončit ztrátou. Přesto může být z hlediska governance zcela obhajitelné.

Platí to i obráceně. Pokud člen rodiny bez potřebného oprávnění investuje významnou část společného majetku do aktiva, které následně prudce vzroste, vysoký výnos nezmění skutečnost, že obešel nastavená pravidla. Z pohledu dlouhodobé správy bohatství by přijetí takového postupu mohlo vytvořit precedent pro další situace.

Kdo má právo rozhodovat o investicích

U rodinného majetku nemusí legitimita vycházet z přímého souhlasu vlastníka s každou transakcí. Vlastník má možnost část svých pravomocí delegovat a určit, za jakých podmínek mohou jiní lidé jednat samostatně.

Investiční výbor může být formálně odpovědný za zásadní změny portfolia, ve skutečnosti ale jeho členové jen potvrzují preference zakladatele. CIO například překročí svůj limit kvůli mimořádné investiční příležitosti. Rodina zase udělí výjimku z IPS, aniž by bylo jasné, kdo ji schválil a zda se má stejný postup uplatnit i v podobných situacích.

Právě delegování umožňuje spravovat rozsáhlé portfolio bez toho, aby se každý krok vracel k původnímu vlastníkovi. Aby však delegovaná pravomoc zůstala legitimní, musí být její rozsah srozumitelný. Rodina by měla vědět, které záležitosti ponechává profesionálním správcům a u kterých si zachovává konečné slovo.

Kdy se legitimita ztrácí

Problém nastává, když se skutečný způsob správy začne rozcházet s pravidly, která měla platit. Investiční výbor může být formálně odpovědný za zásadní změny portfolia, ve skutečnosti ale jeho členové pouze potvrzují preference zakladatele. CIO může překročit svůj limit, protože se objevila mimořádná příležitost. Rodina může také udělat výjimku z IPS, aniž by bylo jasné, kdo ji schválil a zda se má podobně postupovat i příště.

Slabým místem bývá rovněž střet zájmů. Člověk, který doporučuje konkrétní investici a současně z ní získává vlastní ekonomický prospěch, může mít k jejímu posouzení potřebnou odbornost, jeho role však vyžaduje odpovídající pravidla a transparentnost.

Dlouhodobé uchování rodinného majetku proto souvisí také s širší rodinnou governance, společným porozuměním dlouhodobým cílům rodiny a mechanismy, které je pomáhají udržet napříč generacemi.

Jak investiční legitimitu v praxi posílit

Základem je možnost zpětně odpovědět na několik jednoduchých otázek: Kdo měl pravomoc daný krok schválit? Vycházel z dohodnuté investiční strategie? Byly respektovány stanovené limity? Pokud se od nich rodina odchýlila, kdo výjimku povolil a proč?

Takový rámec může tvořit IPS spolu s investičním mandátem, jasným rozdělením pravomocí a limity určujícími, která rozhodnutí vyžadují další úroveň schválení. Doplnit ho můžete pravidly pro řešení střetu zájmů, dokumentací významných kroků a pravidelnou revizí celého systému.

Investiční legitimita má především zabránit tomu, aby o významné investici rozhodoval někdo bez odpovídající pravomoci. U rodinného majetku by proto mělo být i s odstupem zřejmé, kdo konkrétní krok schválil, z jakého mandátu vycházel a jestli respektoval dohodnuté limity. Právě tato srozumitelnost pomáhá udržet kontinuitu správy ve chvíli, kdy se do ní zapojují další členové rodiny, generace nebo externí správci.