Rodinné investování není jen otázkou správné alokace mezi akcie, dluhopisy a alternativy. V pozadí téměř vždy stojí hodnotový rámec, který výrazně ovlivňuje, jakou míru volatility dokáže rodina ustát bez ztráty disciplíny. A když se tyto hodnoty promítnou do investiční filozofie, mandátu a pravidel rozhodování, získá něco, co je v praxi velmi cenné. Tedy konzistentní systém, který funguje i v krizích a napříč generacemi.

Spory o investice v rodinách často nejsou jen o výnosu. Vznikají spíš kvůli sporům o to, co je ještě v souladu s hodnotami a co už za hranou. Jedna generace chce stabilitu a kontrolu, druhá experiment, inovace a ideálně i měřitelný dopad. Přitom investiční strategie je vždy také zrcadlem rodinné identity. A pokud hodnoty zůstanou nepojmenované, každé rozhodnutí se mění v emocionální vyjednávání. Když se naopak ukotví, investování přestane být zdrojem napětí a stane se nástrojem dlouhodobé soudržnosti i udržitelnosti majetku.

Klíčové poznatky z článku

• Rodinné investování není jen o alokaci aktiv, ale i o hodnotách a identitě rodiny, které ovlivňují disciplínu v čase.
• Nejsilnější konflikty nevznikají „o výnos“, ale o to, co je ještě v souladu s hodnotami a co už ne.
• Rozdíl mezi deklarovanými a žitými hodnotami se projeví hlavně v krizi a při rozhodování pod tlakem.
• Zokumentovaná investiční filozofie pomáhá sjednotit očekávání a snižuje riziko, že si různí členové pamatují „jinou verzi pravidel“.
• ESG může být buď hodnotový kompas, nebo jen reputační/regulatorní filtr. Bez jasných kritérií hrozí nejasné interpretace.
• Investiční governance (včetně IPS a investičního mandátu) má smysl tehdy, když jasně určuje, kdo rozhoduje, podle jakých pravidel, jak se reportuje a kdy se pravidla revidují.
• Mezigenerační napětí typicky eskaluje v tématech riziko vs. inovace, výnos vs. dopad a globální diverzifikace vs. lokální ukotvení.
• Praktickým doporučením je oddělit debatu o hodnotách od debaty o výnosech.

Rodinné hodnoty v kontextu správy majetku

Rodinné hodnoty nejsou slogan na webu ani věta v rodinné ústavě. Klíčový je rozdíl mezi hodnotami deklarovanými a skutečně žitými – tedy těmi, které se projeví ve chvíli, kdy je potřeba se rozhodovat pod tlakem, v krizi, při prodeji firmy nebo při velké příležitosti na privátních trzích. Konzultační společnost Mercer přímo zmiňuje, že to, co je pro rodinu „nejdůležitější“, musí být nejprve pojmenováno a ideálně i zdokumentováno, aby nešlo jen o představy některých členů.

V praxi se hodnoty nejčastěji točí kolem několika oblastí, jako jsou vztah k riziku a dluhu, časový horizont, etické limity a vztah k místu, komunitě a reputaci. Zakladatel často klade důraz na kontrolu a opatrnost nebo naopak na odvahu, záleží, za jakých podmínek majetek vznikal. Nástupnické generace pak častěji chtějí, aby investice vyprávěly i příběh, měly společenský dopad a ladily s rodinnou identitou. 

Jak hodnoty formují investiční cíle

Když rodina řekne „chceme zachovat majetek“, může to znamenat dvě velmi odlišné věci. Pro jednoho je zachování kapitálu téměř absolutní prioritou, pro druhého jde spíš o mezigenerační projekt. Taková rodina snese i krátkodobé výkyvy, pokud věří dlouhodobému růstu a rozumnému riziku. Část portfolia tak klidně uzamkne v nelikvidních aktivech, aby mohla investovat do věcí s delším horizontem.

Rozdíly bývají patrné i podle typu rodiny. Podnikatelské rodiny často vnímají riziko jinak než čistě investičně orientované domácnosti. Mají zkušenost s koncentrací z hlediska oboru i regionu a současně silnou potřebu „nedělat hloupá překvapení“ mimo byznys. Investičně orientované rodiny mívají větší disciplínu v diverzifikaci a v investičních pravidlech. A rodiny s výrazným filantropickým či společenským rozměrem často staví část cílů mimo čistý výnos. Chtějí měřit i dopad a tomu pak přizpůsobují nástroje a načasování. Prostředí family offices na to reaguje rozvojem ESG a impaktového přístupu jako cesty, jak investice sladit s etickými a společenskými preferencemi. 

Vliv na volbu investičních tříd a nástrojů

Hodnoty se do portfolia promítají poměrně výrazně. Někdo preferuje private equity a přímé investice, aby dosáhl vyšší kontroly, přístupu k managementu a „reálného příběhu“ za čísly. Jiný zůstává u veřejných trhů a nejdůležitější je pro něj transparentnost, likvidita a jednoduché rebalancování. A trend posunu rodin s vysokou hodnotou čistého jmění směrem k privátním trhům se objevuje i v zahraničních průzkumech. Například Barron’s s odkazem na data BNY Wealth popisuje, že nejbohatší rodiny přesouvají finance od veřejných akcií k private equity a přímým investicím. 

Podobné je to u „real assets“ a infrastruktury, které pro některé rodiny představují  pojistku proti inflaci a způsob, jak vlastnit něco hmatatelného. Pro jiné jde o možnost investovat lokálně a vidět dopad v regionu. Odborníci z PwC zároveň popisují vysokou aktivitu family offices na privátních trzích a proměnlivost zacílení napříč segmenty trhu. V čase se například mění i preference mezi venture capital, private equity a real estate.

A pak je tu ESG, pro jednu rodinu hodnotový rámec, pro druhou spíš formální filtr, který má snížit reputační nebo regulatorní rizika. Hodnoty jsou tak často vysvětlením, proč dvě rodiny se stejným majetkem investují zcela odlišně. Každá z nich zkrátka chrání jiný typ „rodinného kapitálu“ – finanční, reputační, vztahový nebo komunitní. Pro skutečný dopad ESG je však potřeba zavést jasné metriky.

Rodinné hodnoty jako základ investiční governance

Teorie se mění v praxi, jakmile se hodnoty ovlivní investiční filozofii i investiční mandát a Investment Policy Statement – IPS. Investiční filozofie se totiž typicky se promítá do investiční politiky. Jedná se o dokument, který shrnuje cíle, limity, pravidla rozhodování a práci s rizikem. Mercer zdůrazňuje, že nezdokumentovaná filozofie si často „žije svým vlastním životem“ a bývá zdrojem nedorozumění, protože si každý pamatuje jinou verzi téhož pravidla. Součástí má přitom být i strategie pro governance, systém pravidel, které určují, kdo má autoritu, jak se rozhoduje, jak eskalují spory i kdy se pravidla přehodnocují. 

Prakticky to znamená stanovit v rodině společný jazyk, aby si rozuměly všechny generace a dobře zvládaly i externí komunikaci. Když se jasně pojmenuje, co je „nepřekročitelné“ dluh, sektorové limity, reputační riziko a podobně) a kde je prostor pro experiment (například část portfolia pro NextGen), kvalitní poradci či wealth manažeři to respektují. A rodina nemusí své základní nastavení pokaždé znovu vysvětlovat.

Mezigenerační napětí: Když se hodnoty mění

Nejčastěji se konflikty vyskytují mezi zakladatelem a NextGen, a to hlavně v inovacích a ochotě riskovat. Zásadní je ale i finanční výnos versus společenský dopad nebo globální diverzifikace versus lokální ukotvení. Deloitte ve svých trendech pro family offices například vyzdvihuje témata nástupnictví, řízení rizik i tlak na modernizaci, což jsou oblasti, kde se hodnoty snadno střetnou s realitou provozu a odpovědnosti.

Proč investiční strategie bez hodnot nemusí fungovat?

Zkušenosti z praxe správy rodinného majetku jsou neúprosné. Když chybí ukotvení hodnot a pravidel, dochází ke konfliktům, paralýze rozhodování i fragmentaci portfolia. V dobrých časech se to schová za změny na trzích. V horších obdobích ale vyplave na povrch řada otázek. Mercer tak popisuje investiční filozofii jako kompas pro krizové chvíle stresu, který pomáhá držet kurz, rebalancovat a jednat konzistentně místo toho, aby rodina reagovala impulzivně a dala prostor náhodným rozhodnutím. K tomu se přidává i makro pohled ve studii PwC. Ta ukazuje, že aktivita family offices napříč cyklem kolísá a prostředí se mění. O to důležitější je mít jasný hodnotový rámec, aby rodina neměnila strategii při každém kolísání trhů. 

Hodnoty jsou strategickým nástrojem

Rodinné hodnoty nejsou jen doplňkem k„opravdovým“ financím. Naopak jsou rámcem pro investiční disciplínu a určují, jaké kompromisy je rodina ochotná dělat, jaký typ rizika unese a co je pro ni dlouhodobě přijatelné. Investiční strategie na ně pak prakticky navazuje a konkrétní portfolio je nakonec vždycky i otiskem rodinné identity.

Nejpraktičtější doporučení zní paradoxně jednoduše:

Oddělit diskusi o hodnotách od diskuse o výnosech, a přesto je systematicky propojit.