Rekodifikace občanského zákoníku nám v roce 2014 přinesla mnoho nových samostatných právních institutů. Jedním z nich je správa cizího majetku.

Správa cizího majetku je úkon, kdy jedna osoba pověří péčí o svůj majetek osobu jinou, která je tímto v roli správce cizího majetku (§ 1400). Typickým znakem správy cizího majetku je to, že svěřený majetek správci nepatří. Správce jedná jako zástupce vlastníka, ale ekonomické užitky ze spravovaného majetku plynou určenému beneficientovi.

Ačkoliv to nemusí být příliš patrné, v dosavadní praxi se setkáváme se správou cizího majetku poměrně často. Převážně je totiž správa zajišťována institucionálně bankami, pojišťovnami, penzijními a investičními společnostmi, fondy nebo družstvy. V případě fyzických osob se u dobrovolné správy cizího majetku jedná o advokáty, notáře nebo správce pozůstalosti. Správa může vzniknout i nedobrovolně ze zákona, např. v případě insolvenčního správce. 

Kdo je správce cizího majetku

Správcem cizího majetku může být každá svéprávná fyzická osoba, která není v úpadku (§ 1453). K výkonu této funkce není zapotřebí zvláštního oprávnění a není regulován ani jiným zákonem. V zahraniční praxi se můžete také setkat s označením  těchto osob – fiduciář.

Na základě předpisu č. 89/2012 Sb. všeobecných ustanovení o správě cizího majetku je nutné rozlišovat, kdo je a není správcem. Základním předpokladem správy cizího majetku je třístranný smluvní vztah mezi vlastníkem majetku, správcem a osobou, které plynou užitky tj. beneficientem.

Příkladem může být vlastník, který se nechce o svůj majetek v podobě finančního obnosu sám starat, protože nemá dostatek zkušeností, odborných znalostí nebo času. Dohodne se tedy smluvně s přítelem, který zajistí zainvestování a distribuci zisku beneficientovi, tím může být i sám vlastník. V tomto případě se zcela jistě jedná o správu cizího majetku.

Naproti tomu se o správce cizího majetku nejedná v případě finančního poradce, který má oprávnění na poskytování investičních služeb. Formálně jde spíše o přijímání pokynů, poskytování rad, sestavování investičního portfolia nebo administrativní správu investičního produktu klienta. Poradce může být na základě smlouvy s poskytovatelem investičního produktu sice obdařen určitým typem zmocnění k získání informací, např. výše kapitálového zůstatku, ale nemůže s majetkem vlastníka sám nijak nakládat.

V případě, kdy se jedná o správu majetku, která je srovnatelná s obhospodařováním investičních fondů, tak se nejedná o správu cizího majetku dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb, ale o činnost spadající pod zákon o investičních společnostech a investičních fondech č. 240/2013 Sb. Osoba, která tímto způsobem spravuje nebo hodlá takto spravovat majetek, spočívající ve shromážděných peněžních prostředcích nebo penězi ocenitelných věcech od investorů, za účelem společného investování a na základě určené strategie musí být zapsána v seznamu vedeného Českou národní bankou (§ 15 )

Typy správy cizího majetku

Způsob nakládání s majetkem i míra svobody v rozhodování správce cizího majetku se liší v závislosti na typu zvolené správy a dohody mezi vlastníkem a správcem. 

Zákon rozlišuje dva typy správy:

• Prostá správa, jejíž účelem je zachování svěřeného majetku (§ 1405).

• Plná správa má za cíl rozmnožovat a navyšovat původní hodnotu majetku (§ 1409).

V obou případech správy majetku je správce povinen jednat s péčí řádného hospodáře (§ 1411), ale hlavní rozdíl je v rozsahu jeho působnosti. V případě prosté správy jeho činnost sleduje pouze cíl zachování hodnoty majetku. Oproti tomu správce je při plné správě obdařen absolutní volností, jak bude s majetkem nakládat, pokud není omezen přesně definovanými pokyny vlastníka.

Samostatnou kategorií správy cizího majetku je správa pozůstalosti (§ 1678), přidruženého fondu nadace (§ 351) nebo svěřenského fondu (§ 1456).

V případě správy cizího majetku v režimu svěřenského fondu zákon pověřenému správci přiznává automaticky plnou správu (§ 1456). Ustanovení zákona správy cizího majetku dopadají i na správce fondu zcela totožně s tím rozdílem, že v případě svěřenského fondu se jedná o tzv. autonomní vlastnictví majetku. 

Autonomní vlastnictví znamená, že ve svěřenském fondu má vyčleněný majetek autonomní povahu, tzn. vlastníkem majetku není zakladatel fondu, správce ani beneficient (§ 1448). Majetek vlastní sám sebe. Oproti tomu u běžné správy nedochází ke změně vlastníka majetku, ale pouze se mění jeho držitel. 

Proč a kdy využít správu cizího majetku

Správa cizího majetku dává smysl ve všech případech, kdy chcete zajistit blaho těch, kterým má majetek sloužit. Správa a plnění z majetku není závislé na osobě vlastníka.

U ostatních režimů správy majetku, kde zákon nenařizuje fiduciární standard, se objevují různá rizika, např. střety a upřednostňování vlastních ekonomických zájmů, vědomé zneužívání nepříznivé situace, vynášení a zneužití informací atd.

V případě správy cizího majetku musí správce podle zákona jednat v nejlepším zájmu beneficientů – obmyšlených osob. Smlouva s vlastníkem majetku přesně vymezuje podmínky a principy, kterými se správce musí řídit. Správce oproti jiným režimům (například zprostředkovatelé, majetkoví poradci atd.) nese plnou trestní a majetkovou odpovědnost za svěřený majetek.