Znáte zámek Blatná? Tuhle kulturní památku vlastní a spravuje Stephanos Germenis-Hildprandt, který je potomkem rodu Hildprandtů. Správu rodového majetku, k němuž náleží i zmíněný zámek, převzal před osmi lety.

Stephanos Germenis díky svým životním zkušenostem přináší do správy rodového jmění v České republice zcela nový pohled. Stephanos totiž nevyrostl v Čechách, dokonce ani jeho rodiče ne. Narodil se a dětství prožil v Řecku a následně žil, studoval a pracoval jako bankéř v Anglii. Do ČR tak přinesl unikátní přístup k Wealth Managementu. Zároveň získává různé úhly pohledu od dalších movitých rodin. Jeho matka, Jana Germenis-Hildprandt, je totiž prezidentkou české Asociace majitelů hradů a zámků (AMHZ).

Po vzoru Evropy i v české větvi AMHZ budují platformu NextGen a dochází tak ke sdílení názorů a zkušeností mladých nástupců. Svůj pohled na správu rodinného bohatství Stephanos Germenis-Hildprandt přiblížil čtenářům Wealth Magazínu v rozhovoru.

„Je mou odpovědností předat majetek v lepším stavu, než jsem ho dostal.“

Stephanos Germenis-Hildprandt

Jak vnímáte správu majetku šlechtického rodu?

Já to vidím jako jakýkoliv jiný projekt nebo byznys. Musí být samovýdělečný, mít finanční smysl, a smysl i ze strany managementu, a musí být také zajímavý. Hlavně musí přežít, abychom ho mohli předat dál. Když se řídí takový majetek, jsou v tom emoce. To je dobře. Ale člověk musí taky umět zvládnout řídit svoje pocity, rozlišit, co je dobré a správné. To je to, co musí člověk udělat ze strany managementu.

Jak tyto emoce řídíte?

Prostě přirozeně. Spoustu let jsem pracoval mimo zámek a mimo ČR. Svou kariéru jsem budoval úplně mimo tuhle oblast. Naučil jsem se rozdělit věci do pomyslných šuplíků. Něco patří do jednoho šuplíku, něco do druhého. Věci v těch šuplících se nemohou míchat. Prostě to člověk musí přirozeně vybalancovat.

Jaké hodnoty ctí Vaše rodina a jakým způsobem se snažíte o jejich zachování?

Máte hodnoty materiální, jako je architektura nebo to, že ten zámek byl stavěn skoro před 1000 lety. To jsou ty jasné hodnoty, ty zřejmé. Jiné jsou hodnoty, které nemůžete upřesnit materiálnem. My to vidíme tak, že plníme nějakou roli jako majitelé zámku a jako část rodiny. Ta role znamená mít odpovědnost vůči lidem v okolí, v zámku nebo pro kulturu. To jsou ty hlavní hodnoty. Mou odpovědností je předat majetek v lepším stavu, než jsem ho dostal.

Vše, co děláme, děláme pro to, abychom propagovali nejen Blatnou jako místo, ale i celou republiku. Máme takové motto: „Přivézt svět do Blatné a naopak Blatnou do světa.“ Já to vidím jako naši odpovědnost. Od začátku i rodiče měli jako prioritu, že zámek a park musejí zůstat otevřené pro veřejnost jako památka. Je důležité, že lidé mohou přijít, podívat se na to a dýchat tu atmosféru. V tom vidím určitý způsob pokračování a zachování hodnot. My chráníme ten majetek. Máme centrální roli v rámci lokality a tyhle věci patří k tomu.

Některé rody přistupují ke správě rodového majetku jako k rodinnému podniku, jiné jako k zachování dědictví. Jakým způsobem přistupujete ke správě rodinného bohatství Vy?

Podle mě to musí být kombinace. A tak to bylo v minulosti vždycky. Představa, že jediným důvodem pro pokračování těchto rodů je historie nebo paměť, je trochu romantická. Je to milé o tom takto přemýšlet. Reálně to tak ale není a nikdy nebylo. Vždycky by měla být kombinace mezi dědictvím či historií a byznysem. Ten majetek musí žít. Jen pocit dědictví nestačí. Důležité je uřídit ten balanc mezi pamětí či historií a přežitím. Nefunguje to, pokud v té správě je jen jedno z toho. Musí v tom být oboje. A pak je na každém to vybalancovat.

Jaká jsou potenciální rizika při správě takového typu majetku a jakým způsobem jim lze předejít?

Rizika tu byla vždy, teď se jen změnila. Dříve bylo jedním z hlavních rizik to politické. Například války nebo znárodnění. Teď už jsou taková rizika v západní Evropě velmi mírná. Teď jsou to spíše finanční rizika a legislativní podmínky, které znepříjemňují správu majetku nebo ho ohrožují.