7

Vlastnictví a kontrola se u rodinného majetku často překrývají. U firem, holdingů nebo svěřenských struktur však mohou připadat různým osobám. Pro dlouhodobou správu bohatství je proto důležité vědět, komu majetek patří a kdo může rozhodovat o jeho dalším směřování.

Vlastnictví samo o sobě ještě nevysvětluje, jak celá majetková struktura funguje. Majitel obchodního podílu může mít právo na ekonomický prospěch, jeho možnosti ovlivňovat zásadní kroky společnosti však mohou být omezené. Jindy má významný vliv osoba, která dané aktivum sama nevlastní. Při plánování majetku je proto vhodné rozlišovat vlastnictví, ekonomický prospěch, správu a kontrolu.

Co znamená vlastnictví

Vlastnické právo určuje především to, komu určitý majetek patří. Český občanský zákoník stanoví, že vlastník může se svým vlastnictvím v mezích právního řádu nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Do vlastnictví přitom mohou patřit hmotné i nehmotné věci, tedy například nemovitost, cenné papíry nebo obchodní podíl.

U obchodních společností je ale potřeba rozlišovat mezi společností, jejím majetkem a podílem společníka. Pokud například rodina vlastní podíly ve společnosti, neznamená to, že její členové přímo vlastní budovu, hotovost nebo jiné investice vedené v majetku této společnosti. Ty patří samotné právnické osobě. Společník vlastní svůj podíl, se kterým jsou spojena určitá majetková a další práva.

Ani velikost podílu přitom nemusí přesně odpovídat tomu, jak silné postavení má jeho vlastník při zásadních rozhodnutích. Záleží i na právech spojených s konkrétním podílem, rozdělení hlasovacích práv, pravidlech společnosti a vztazích mezi jednotlivými vlastníky. Právě zde se začíná vlastnictví oddělovat od kontroly.

Co znamená kontrola

Kontrola v kontextu Wealth Planningu popisuje především možnost prosadit nebo významně ovlivnit rozhodnutí o firmě či jiném majetku. Nemá přitom v každé situaci jednu univerzální podobu. Může vycházet z hlasovacích práv, možnosti jmenovat či odvolávat členy orgánů společnosti, dohody mezi společníky nebo z nepřímého vlivu prostřednictvím dalších společností.

Český zákon o obchodních korporacích pracuje s pojmem ovládající osoba. Jde o osobu, která může, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Zákon současně počítá například se situací, kdy někdo může jmenovat či odvolat většinu členů statutárního nebo kontrolního orgánu. Kontrola se tak nemusí odvíjet pouze od toho, jaké procento společnosti daná osoba vlastní.

Stejný princip se objevuje také při určování skutečného majitele. Ministerstvo spravedlnosti rozlišuje podíl v korporaci, hlasovací práva, nárok na zisk a uplatňování rozhodujícího vlivu. A tento rozhodující vliv lze vykonávat i jinými prostředky a nepřímo přes další osoby nebo právní uspořádání.

Rozdílná hlasovací práva mohou v praxi vést k tomu, že i vlastník menšího podílu získá podstatně silnější postavení, než by odpovídalo jeho ekonomické účasti. Podobně může kontrola vycházet z pravomoci obsadit vedení společnosti nebo z dalších ujednání mezi vlastníky.

Vlastník nemusí být ten, kdo rozhoduje

Rozdíl mezi oběma rolemi je dobře vidět u rodinné firmy. Podíly mohou postupně přejít z rodičů na několik potomků, zatímco zakladatel si ponechá takové postavení, které mu umožňuje nadále ovlivňovat zásadní kroky. Jindy mají členové rodiny obdobné majetkové podíly, ale rozdílná hlasovací práva nebo odlišné pravomoci při obsazování orgánů společnosti. Ekonomická účast na firmě se tak nemusí shodovat s rozložením vlivu.

Ještě méně přímočarý bývá vztah u holdingu. Člen rodiny může vlastnit podíl v mateřské společnosti, zatímco provozní firmy, nemovitosti nebo investice drží její dceřiné společnosti. Kontrola nad konkrétním majetkem se pak může uplatňovat nepřímo přes jednotlivé úrovně struktury. Při pohledu jen na bezprostředního vlastníka určitého aktiva proto nemusí být patrné, kdo může v konečném důsledku ovlivňovat rozhodnutí. Česká právní úprava s takovým přímým i nepřímým uplatňováním rozhodujícího vlivu výslovně počítá.

Výrazné oddělení jednotlivých rolí nabízí svěřenský fond. Zakladatel vyčlení majetek a svěří ho správci k určitému účelu. Občanský zákoník stanoví, že tím vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku. Vlastnická práva vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce, samotný majetek však není vlastnictvím správce, zakladatele ani osoby, které má být z fondu plněno. Obmyšlenému může náležet ekonomický prospěch, aniž by byl vlastníkem daného majetku.

Právě podobné struktury ukazují, proč při správě rodinného bohatství nestačí hledat jedinou osobu, kterou nazýváme vlastníkem. Právo na ekonomický prospěch, výkon správy a možnost ovlivňovat zásadní kroky mohou být rozděleny mezi několik osob.

Předat majetek neznamená předat kontrolu

Rozdíl mezi vlastnictvím a kontrolou nabývá zvláštního významu při generačním předávání. Zakladatel rodinné firmy může převést část nebo všechny podíly na potomky, aniž by zároveň předal všechny rozhodovací pravomoci. Přechod vlastnictví tak může proběhnout dříve než úplné předání vlivu na další směřování firmy.

Často se tak děje záměrně. Další generace se například postupně zapojuje do správy majetku, zatímco zakladatel si po určitou dobu ponechává pravomoci spojené se strategickými rozhodnutími. Opačná situace však může přinést problémy. Potomci získají významnou majetkovou účast, ale jejich skutečný prostor pro ovlivňování firmy zůstane omezený a pravidla budoucího převodu pravomocí nejsou jasná.

Proto je užitečné plánovat převod majetku a převod kontroly jako dvě související, nikoli automaticky totožné otázky. Mezigenerační plán by měl počítat také s tím, co se stane s rozhodovacími pravomocemi po odchodu zakladatele. Mohou přejít na jednoho nástupce, rozdělit se mezi sourozence nebo se přesunout na orgány společnosti či profesionální management.

Právě okamžik, kdy rodina přechází od jednoho dominantního vlastníka k širšímu okruhu členů, zvyšuje význam jasně nastavené governance. STEP upozorňuje, že při mezigeneračním přechodu je vedle budoucí vlastnické struktury potřeba plánovat také budoucí řízení majetku a způsob, jakým budou rodinní příslušníci zapojeni do rozhodování.

Samotná vlastnická struktura nestačí

Nestačí tedy nakreslit schéma, které ukazuje procentní podíly jednotlivých členů rodiny. Stejnou pozornost si zaslouží hlasovací práva, pravidla pro obsazování orgánů, smluvní vztahy a další mechanismy, které určují skutečné rozložení pravomocí.

U každé důležité části majetku je nutné vědět, kdo ji vlastní, komu přináší ekonomický prospěch, kdo ji spravuje a kdo může přijímat zásadní rozhodnutí. Teprve kombinace těchto informací ukazuje, jak majetková struktura skutečně funguje.

Rozdíl mezi jednotlivými rolemi může zároveň odhalit její slabá místa. Výrazná část rozhodovacích pravomocí může například zůstávat soustředěna u zakladatele, aniž by bylo určeno, kdo je převezme. Jindy se vlastnictví rozdělí mezi několik členů rodiny, ale pravidla pro jejich společný postup zůstanou nejasná. U složitějších struktur proto vedle vlastnické mapy dává smysl sledovat i skutečný vliv.

Vlastnictví tak odpovídá především na otázku, komu majetek patří. Nastavení kontroly určuje, kdo může ovlivnit, co se s ním bude dít. U rodinné firmy nebo komplexnější majetkové struktury nemusí jít o stejnou osobu. Při dlouhodobém plánování bohatství byste proto měli pracovat s oběma rovinami a předem určit, jak se má vlastnictví i rozhodování vyvíjet při přechodu na další generaci.