Daňová rezidence na první pohled působí jako technický pojem, který by měli znát hlavně právníci nebo daňoví poradci. Ve skutečnosti ale rozhoduje o tom, kde a v jakém rozsahu budete danit své příjmy, a to z domovské země i ze zahraničí. Právě proto je její určení zásadní pro každého, kdo spravuje významnější majetek, podniká napříč hranicemi nebo plánuje mezigenerační předání.

Pro jednotlivce s vysokou hodnotou čistého jmění (HNWI), mezinárodní podnikatele nebo majitele rodinných firem je určení daňové rezidence základem finančního plánování. Ovlivňuje zdanění příjmů, návratnost investic, nastavení holdingových struktur i efektivní předávání majetku. Dnes je je běžné mít příjmy ze zahraničních investic, nemovitostí nebo byznysu, a tak se  s tímto tématem setkáváme čím dál častěji. Jak mu tedy co nejlépe porozumět?

Definice daňové rezidence a rozdíl oproti podobným pojmům

Daňová rezidence označuje příslušnost osoby – fyzické nebo právnické – k daňovému systému konkrétního státu. Stát, ve kterém jste daňovým rezidentem, má tedy právo zdanit vaše příjmy, a to často v celosvětovém rozsahu. 

Daňová rezidence se někdy chybně zaměňuje s trvalým pobytem nebo domicilním statusem. Trvalý pobyt je údaj uvedený v občanském průkazu, zatímco daňová rezidence vychází z reálných vazeb na danou zemi, například z místa, kde se obvykle zdržujete, kde máte stálé bydlení, rodinu nebo ekonomické zájmy.

Z pohledu českého daňového systému se daňová rezidence u fyzických osob posuzuje dvěma způsoby. Prvním je tzv. bydliště, tedy stálý byt na území České republiky, který máte kdykoli k dispozici a který zamýšlíte dlouhodobě užívat. Druhým kritériem je obvyklé zdržování, respektive situace, kdy v České republice pobýváte alespoň 183 dní v kalendářním roce. Důležité je, že se počítá každý započatý den, včetně víkendů a svátků.

U právnických osob zákon vychází z místa sídla firmy nebo skutečného vedení. To se nachází tam, kde probíhají schůzky managementu, přijímají se zásadní rozhodnutí a řídí klíčové aktivity.

Mezinárodní pravidla a „tie-breaker“ test

V globálním kontextu se posuzování daňové rezidence opírá o Modelovou smlouvu OECD o zamezení dvojího zdanění, konkrétně o článek 4. Ten stanovuje, že daňovým rezidentem je osoba, která podle právního řádu daného státu podléhá dani z příjmu z důvodu domicilu, rezidence, místa vedení nebo jiného obdobného vztahu.

Složitější situace nastávají, pokud se osoba nebo firma dostane do dvojí daňové rezidence – tedy když ji za daňového rezidenta považují dvě různé země. V takových případech se uplatňuje tzv. tie-breaker test podle OECD. Tento test v několika krocích určuje, která z obou zemí má „přednost“ při uplatňování daňového nároku.

U fyzických osob se posuzuje:

1. zda má osoba stálý byt v jednom z obou států,
2. kde se nachází její středisko životních zájmů (rodina, podnikání, společenské vazby),
3. kde se obvykle zdržuje,
4. jaké má státní občanství.

A pokud ani tato kritéria nejsou rozhodující, můžou příslušné daňové správy stanovit rezidenci vzájemnou dohodou.

U právnických osob je situace odlišná. Starší znění smluv pracovalo s principem „místo skutečného vedení“. V roce 2017 však došlo k atualizaci Modelové smlouvy OECD. Ta stanovuje, že při dvojí rezidenci právnických osob rozhodují státy vzájemnou dohodou a přihlížejí k více faktorům – od místa skutečného vedení až po místo založení společnosti. Pokud k dohodě nedojde, společnost v zásadě nemá nárok na výhody vyplývající ze smlouvy.

V praxi proto vždy záleží na konkrétní bilaterální smlouvě o zamezení dvojího zdanění mezi dvěma státy a na tom, zda byla již modifikována multilaterální úmluvou MLI*, která tyto modernizované mechanismy zavádí.

Dopad daňové rezidence na HNWI i rodinné firmy

Pro vysoce bonitní jednotlivce a majitele rodinných podniků hraje daňová rezidence zásadní roli. Rozhoduje nejen o tom, kde budete danit zisky ze svých investic, ale také o tom, jak bude zdaněn výnos z rodinného holdingu, příjmy z pronájmu zahraničních nemovitostí nebo například dividendy ze zahraničních firem.

V České republice platí, že daňový rezident zdaňuje veškeré příjmy, ať už plynou z tuzemska nebo ze zahraničí. Naopak nerezident platí daň pouze z těch příjmů, které mají svůj zdroj v ČR. V praxi se tedy může stát, že změnou daňové rezidence dojde k zásadnímu přesunu daňových povinností – a to buď směrem k výhodnějšímu zdanění, nebo naopak k nechtěnému dvojímu zdanění.

Zásadní roli v mezinárodním plánování hrají smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Ty určují, jaké typy příjmů podléhají zdanění v domovské zemi a které v zemi zdroje. Pokud takovou smlouvu ČR s daným státem má, je možné optimalizovat daňovou zátěž. Pokud ne, vzniká riziko dvojího zdanění, které může výrazně ovlivnit čistý výnos z investic i rodinného majetku.

Daňová rezidence v praxi

S daňovou rezidencí se setkáte v celé řadě konkrétních situací. Například investor žijící v České republice, s příjmy z nemovitostí v Rakousku a dividend ze Spojených států, musí řešit daňové povinnosti v souladu se zahraničními předpisy. I digitální nomád ale může být považován za daňového rezidenta v různých zemích. Přestože má český pas, ale většinu roku tráví v jihovýchodní Asii a pracuje na dálku pro klienty z Evropy a USA. Pokud se tedy pravidla jednotlivých států překrývají, přichází na řadu aplikace „tie-breakeru“ a správné posouzení všech vazeb.

Často se také stává, že právnická osoba má formálně sídlo v ČR, ale její vedení sídlí v zahraničí. V tu chvíli hrozí, že ji zahraniční správa označí za vlastní daňového rezidenta a bude požadovat zdanění zisků. To může vést ke zdlouhavým sporům nebo dokonce sankcím.

Rizika aneb na co si dát pozor

Jednou z nejčastějších chyb je zaměňování daňové rezidence s trvalým pobytem. Ten má sice evidenční funkci, ale automaticky neovlivňuje daňovou povinnost. Podobně rizikové je posuzovat rezidenci pouze podle českých pravidel bez znalosti zahraniční legislativy, což se může stát například při stěhování, expanzi firmy nebo investici do zahraničních fondů. Zvláštní pozornost si zaslouží situace, kdy Česká republika nemá s danou zemí uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění. V takovém případě může dojít ke zdanění téhož příjmu ve dvou různých státech bez nároku na úlevu.

Jak postupovat a na co nezapomenout

Pokud žijete nebo podnikáte v několika zemích, měli byste vyhledat odbornou pomoc daňového poradce. To platí zejména v případech, kdy uvažujete o změně rezidence, přesouváte majetek do jiné jurisdikce nebo plánujete strukturování rodinné firmy na mezinárodní úrovni.

V České republice můžete požádat finanční úřad o vystavení potvrzení o daňové rezidenci. Tento dokument často vyžadují zahraniční instituce, například banky nebo správci fondů. Důležité je také pamatovat, že správné posouzení rezidence se neodvíjí jen od českého práva. Vždy je potřeba vzít v úvahu i právní rámec druhé země a pravidla mezinárodních smluv, především OECD Model Tax Convention.

*MLI je multilaterální úmluva k implementaci opatření souvisejících s daňovými smlouvami za účelem prevence eroze základu daně a přesouvání zisku