O osudu rodinného jmění rozhodne druhá a třetí generace. Podíl populace nacházející se pod hranicí ohrožení chudobou je v ČR nižší než v ostatních zemích EU. V tomto sociálním a ekonomickém teritoriu snadno vzniká nervozita při setkání se symboly majetku, jako jsou pěkný dům, nákladné koníčky nebo luxusní vůz. Reakce je navíc umocňovaná tím, že se o životě zámožných obecně jen málo ví.

Asi nikdo přesně neví, kdo jsou v naší zemi skutečně zámožní lidé. Do žebříčků bohatých, jak je prezentují některá média, se dostávají jen ti, kteří nedokáží (nebo nemohou) svůj majetek utajit.

Skupina zámožných ovšem žije různé životy. Někteří po změně majetkových poměrů zůstali věrní svému životnímu stylu. Jiní žijí mnohem okázaleji než jejich stejně zámožní vrstevníci v zemích, kde mají lidé s vlastním bohatstvím větší zkušenosti.

Problém udržení majetku

Jedno je však jisté. Blíží se léta, kdy bude i v českých zámožných rodinách docházet k předání majetku dědicům. To je vždy a všude lidské i ekonomické drama. V USA ztratí šest z deseti zámožných rodin rodinné bohatství ve druhé generaci. Devět z deseti zámožných rodin je ztratí v generaci třetí.

U nás si na výsledky budeme muset počkat. Jedno je však téměř jisté – na konci českého generačního transferu majetku se vynoří několik velkých super bohatých rodinných dynastií. Ty největší budou velmi dobře známy. Netušíme, zda v nich budou figurovat stejná jména jako dnes. Pokud se vše bude vyvíjet podle zákonitostí běžných jinde, pak se bohatství většiny dnes zámožných českých rodin časem zředí nebo rozplyne. Rozhodnou o tom do značné míry a možná ve většině případů děti těchto bohatých rodičů.

Rozhodne to, zda budou sdílet životní filozofii jako jejich otcové či matky ve chvíli, kdy bohatství tvořili. Rozhodne to, zda budou vyznávat hodnoty přející ochraně kapitálu a jeho rozmnožování. Jinak peníze, které zdědili, časem podlehnou náporu spotřební kultury, spotřebního životního stylu a lidským slabostem dědiců.

Umění žít prostě

Je to velmi obtížné umění. A velmi staré. Ale trvalo dlouho, než se mu zámožní naučili. Bohatí lidé mnohdy netuší, jak jejich děti prožívají okázalý dostatek. Nedovedou si představit, co bude následovat, když v psychice jejich dětí bude chybět kontrolní mechanismus finanční kázně.

Můžeme jej přirovnat ke známému světelnému nápisu v kabinách letounu. Zatímco v letounu nás nápis nabádá, abychom se připoutali, varovný signál kontrolního mechanismu zní: TO SI NEMOHU DOVOLIT. Reguluje tak naše finanční chování, umožňuje nám žít v souladu s příjmem, kontrolovat běžné zadlužení. Pro dítě, jež bylo vychováváno prostředím okázalého dostatku, může být kombinace spotřební kultury a tlaku stejně či lépe finančně situovaných vrstevníků fatální. Stejně ničivá může být a bývá pro zděděný majetek.

Rodiny v zemích, jež mají letité zkušenosti s bohatstvím, se pokoušejí tlaku spotřební kultury bránit. Není to lehké. Není lehké ubránit se hlásku, který napovídá: „A pro koho jiného jsi to všechno dělal, když ne pro děti?“ Obranou těch, kdo psychickou zátěž majetku zvládají, bývá snaha žít prostě. Nám se někdy jeví jejich výsledná střídmost jako lakota. To, že děti nemají automaticky vše, nač si vzpomenou, se nám jeví jako tvrdost. To, že musí ještě pracovat, se zdá být nepochopitelné.

Základem obrany proti svodům peněz je totiž umění vypěstovat v dětech respekt k majetku a zdrženlivost v utrácení. Samozřejmě, nedaří se to všem a vždy. Rodiny, které nezvládnou toto umění nejspíše zchudnou již v druhé generaci .

Rodinné portfolio

Privátní bankéři se při diskusích o rodinném portfoliu snad nejčastěji setkávají s otázkou, jaký má ten či onen produkt výnos a zhodnocení. Výnos a zhodnocení jsou většinová kritéria. Rodinné portfolio je však složitější nástroj a musí být nastaveno na dosahování komplexnějších cílů. Vyžaduje si uvažování v horizontu více generací. Vyžaduje si péči o to, jak zachovat jádrové jmění rodiny. Vyžaduje si koncepci podpory dospělejších dětí a mnoho jiného.

Jinak řečeno – rodinné portfolio začíná filosofií rodiny. Co chcete ? Kam směřujete ? Co je vaším cílem ? Teprve po zodpovězení a vyřešení těchto otázek je možné konstruovat portfolio nástrojů, které tuto rodinnou filosofii naplní. Konečné předání majetku první generaci je jen začátkem dlouhodobého procesu. Pokud se podaří a majetek rodiny se v první generaci nerozplyne, pak se zvyšuje šance, že se tak nestane ani v generaci druhé. A to je ve světě zámožných vrcholný lidský i ekonomický úspěch.

Výchova v zámožných rodinách

Existuje šťastná menšina bohatých rodin, jejichž bohatství se ve druhé či třetí generaci nezmenšilo. V těchto rodinách mnohdy žily děti tak, jako by nebyly bohaté. Výchova je umění s nejistým výsledkem. Výchovné postupy, které zde naznačujeme, jsou postupy, které se osvědčily jinde a tvoří podstatu umění žít prostě.

Již velmi malé děti se učí respektu k penězům na základě toho, jak před jejich očima nakupují rodiče. Neměly by se domnívat, že karta, s níž maminky nebo otcové platí, je „nekonečný“ automat na peníze, který splní všechna jejich přání. Základy finanční kázně dětí se tvoří právě v těchto situacích. I děti zámožných by měly znát větičky jako „to je příliš drahé“ nebo „to nepotřebujeme“.

Kapesné by nemělo být samozřejmostí. Rodiče musejí trvat na tom, aby osobní útraty dětí nepřesahovaly rozpočet, který je výší kapesného určen. Cílem je, aby se děti naučily utrácet v rámci rozpočtu a nenaučily se automatismu čerpání ze základního kapitálu.

Děti jsou motivovány k návyku šetření. Větší děti dokáží pochopit úrok a hrát si s rodiči na banku. Rodiče jim dělají bankéře, vyplácejí jim úrok za deponované kapesné a pomáhají jim s počítáním spořícího plánu. Občas je to zábavné. Rodiče dětem občas umožňují, aby se účastnily diskusí o rodinném rozpočtu. Snad pochopí tvrdý vztah mezi prací, ziskem a daní. Když jsou větší – umožňují jim rodiče pracovat a získat pracovní zkušenost. I kdyby to mělo být jen „u nich ve firmě“. Nedovolují, aby se k nim podřízení rodičů chovali jako k princeznám či princům. Učí je pozvolna jak investovat. A učí je důsledně soucitu. Je to „inteligence srdce“. Příspěvky potřebným jsou samozřejmostí.

(Článek napsán v roce 2008)

Autor: Miloslav Doubrava a Ing. Petr Šimčák, CFA – Zástupce ředitele pro obchod Amundi Czech Republic
Asset Management