Věděli jste, že je více typů správy cizího majetku? Konkrétně se jedná o prostou, plnou a nucenou správu. Co jednotlivé typy znamenají a jaký je mezi nimi rozdíl?
Pokud se rozhodnete svůj majetek svěřit do rukou druhého člověka či nějaké instituce, jde o správu cizího majetku. Tato pověřená osoba či instituce se tak stává správcem cizího neboli vašeho majetku dle ustanovení § 1400. Občanský zákoník (OZ) tento úkon definuje následovně: „Každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (beneficienta), je správcem cizího majetku“. Správa cizího majetku představuje v OZ nový institut, který přinesla rekodifikace OZ v roce 2014. Byl inspirován zejména úpravou obsaženou v OZ Quebecu. Více se dozvíte v tomto článku.
Nový občanský zákoník navíc rozlišuje mezi dvojí správou cizího majetku: prostou a plnou.
Prostá správa
Jednoduše lze prostou správu cizího majetku chápat jako povinnost správce pečovat o svěřený majetek s péčí řádného hospodáře. Zákon přesně určuje práva a povinnosti správce vůči beneficientovi a třetím osobám. Základním cílem u prosté správy cizího majetku je primárně majetek zachovat a ochránit jej před zánikem. Pokud mluvíme o povinnosti zachování hodnoty, nejde výhradně o její výši, kterou měl majetek v době svěření do rukou správce. Taková hodnota totiž může v průběhu času klesat. Proto byl měl správce zajišťovat i opravy majetku. Zachování není však jediné, co by se měl správce starat. Svěřený majetek je mnohdy využíván či uchováván ke konkrétnímu účelu. Představte si, že správci svěříte zemědělskou půdu a správce začne usilovat o zastavení této plochy. Právně to bez vašeho souhlasu není možné, jelikož takové kompetence správce u prosté správy nemá. V rozporu s jeho povinnostmi by však bylo, kdyby takový pozemek nechal ležet ladem.
Plná správa
Při prosté správě cizího majetku nabývá správce širších oprávnění k nakládání s majetkem. Správce tak může se spravovaným majetkem učinit vše, co je nutné k jeho zachování, zhodnocení či rozmnožení. U plné správy majetku jde primárně o jeho rozmnožení. Správce tak musí majetek nejen zachovat, ale rovněž z něj zajistit výnosy. Jelikož má správce široké pravomoci a je oprávněn nakládat se spravovaným majetkem podle svého uvážení, má několik možností jak docílit rozmnožení majetku: umožnit využívání majetku za úplatu třetím osobám (např. pronájem, pacht), zcizit část majetku (výhodný prodej), nebo jej využít k investicím. Ačkoliv správce právně nabývá takových kompetencí, je potřeba je zajistit z právního i ekonomického pohledu.
Nucená správa
I když jsme dle NOZ předložili dvě formy správy cizího majetku, může dojít i tzv. sekvestraci. Záměrem je v některých případech exekuce, kdy se správa majetku dostává do rukou úřední osoby (tedy sekvestora). V takovém případě se získává užitek pro oprávněnou třetí osobu. Může se jednat o situaci, kdy sekvestor zajišťuje, aby nedošlo o změnu, zkázu či zničení majetku, z čehož by třetí osoba tratila. „V České republice může nucenou správu zavést například Česká národní banka nad bankou nebo nad pobočkou zahraniční banky, pokud její činnost vykazuje závažné nedostatky, jež ohrožují stabilitu bankovního či finančního systému,” vysvětlují nucenou správu odborníci ze Svěřenské správy. Stát je tak oprávněn vynucovat dodržování práva u obchodních společností, jež mají veřejně důležitý předmět podnikání.
Svěřenský fond
Svěřenský fond je v úpravě NOZ samostatným oddílem. Jeho podstata tkví v tom, že zakladatel fondu vyčlení ze svého majetku určitou část a svěří ji správci, který majetek spravuje ve prospěch určité osoby (obmyšleného) či za konkrétním účelem. To může být např. charitativní účel. Vyčleněný majetek se stává autonomní entitou a přestává být vlastnictvím zakladatele. Tato množina není vlastnictvím správce ani obmyšleného. Vyčleněný majetek tak nemá žádného vlastníka.
