Posledních několik let zažívá obrovský počet českých firem tzv. mezigenerační obměnu. Důvodem je skutečnost, že jejich majitelé se i s ohledem na přibývající věk dostali do situace, kdy už nechtějí nebo nemohou vést svou firmy a zvažují, co dále.

Při této „obměně“ zpravidla dochází buď k předání firmy do rukou další generace nebo jiných členů rodiny, profesionálnímu managementu nebo k jejímu prodeji novému vlastníkovi. Aktuálně se tato obměna týká podstatné části firem založených v 90. letech minulého století nebo na přelomu tisíciletí. A očekává se, že tento proces bude minimálně dalších 5-10 let pokračovat a může se dotknout dalších až tisícovek českých firem.

Jedná o první velkou „vlnu“ mezigenerační změny ve firmách od revoluce. Teprve se učíme, jak na to. To s sebou nese spoustu výzev, úskalí a logicky i chyb. Překvapující ale je, že celá řada majitelů firem si vůbec neklade otázky jako „Co bude s firmou, až já v ní jednou nebudu?“ nebo „Dokáže firma fungovat i beze mě?“.

V tomto článku jsem se pokusil shrnout své zkušenosti z praxe transakčního právníka a snad i několik doporučení a podnětů, jak o dané věci přemýšlet. Jak u mě bývá zvykem, přestože jsem povoláním právník, mnoho právničiny v textu nehledejte. Mezigenerační obměna je komplexní téma a nemám ambici postihnout ho v celé šíři. Zaměřil jsem se především na téma prodeje firmy jako jeden z možných scénářů, v který může tzv. mezigenerační obměna u konkrétní firmy vyústit.

1. Je potřeba o tom začít přemýšlet a mluvit. Ono to chce hlavně čas.

Jak naznačuje úvod článku, většina prodejů firem v rámci současné vlny tzv. mezigenerační obměny není vyústěním nějakého dlouhodobého plánu majitele, jak s firmou do budoucna naložit. Aspoň ne zatím.

Mnohem spíš se jedná o neplánované až „impulsivní“ prodeje z důvodů, jako je ztráta motivace nebo síly majitele dále podnikat, někdy i vyčerpání nebo zdravotní důvody. Majitelé zatím příliš neplánují „Co budu já dělat, až ve firmě nebudu?“ a ze stejného důvodů neplánují „Co bude s firmou, až já v ní nebudu?“. A když na to dojde, snaží se – vcelku pochopitelně – firmu nejprve předat dále v rodině, zpravidla dětem. To se ale ne vždy podaří. Děti buď k firmě nemají vztah, nebo se cítí příliš svázání představou rodičů, jak by s ní měly dále naložit. Nebo jednoduše vůbec podnikat nechtějí. A pokud ano, tak třeba ve „svém“ oboru.

Co tedy s firmou dál?

Často až v tomto okamžiku přichází na řadu „záložní“ varianta v podobě prodeje firmy někomu třetímu, cizímu. Pro velkou část majitelů firem je právě toto velmi náročnou představou. Už jen z důvodu, že firmu prodávají poprvé a vcelku pochopitelně neví, jak na to, resp. kde vůbec začít. Je to pro ně obrovské vykročení z „komfortní zóny“. A někdy natolik děsivá představa, že se řešení „co bude s firmou, až…“ raději vyhnou a firma jim pod rukama chřadne a skomírá.

Jak se tomuhle vyvarovat?

Strašně rád bych vám dal konkrétní „návod“. Bohužel žádný takový nemám. Na takhle složitou věc žádná „instantní“ řešení, která by navíc byla univerzální pro všechny, neexistují. V závěru článku ale najdete alespoň několik doporučení, kde vůbec začít.

2. Jsou prodeje firem v rámci první vlny tzv. mezigenerační obměny něčím specifické?

Není prodej firmy jako prodej firmy. Jinak vypadá prodej firmy, která je „jako investice“ od začátku budovaná s hlavním cílem ji jednou co nejlépe a za co nejvyšší cenu prodat, a jinak vypadá prodej firmy v soukromých rukách, u nichž dochází k přirozené mezigenerační změně. Čím se tedy liší ty druhé od těch prvně jmenovaných?

Podle mých zkušeností transakčního poradce a právníka zejména v tomto:

• Drtivá většina takových firem nebyla založena a budována s vědomím (nebo dokonce za účelem), že ji jednou majitelé budou chtít (nebo muset) prodávat.
• Nejedná se o dlouhodobě plánované prodeje, dochází k nim spíše z důvodu, že majitel často „ze dne na den“ zničehonic nechce nebo nemůže pokračovat ve vedení firmy (vyhoření, zdravotní důvody, potřeba změny apod.)
• Většina těchto firem je někdy až existenčně závislá na stávajícím majiteli, někdy i na úrovni jejího každodenního fungování, což snižuje „prodatelnost“ takové firmy a její předání novému majiteli a současně zachování její kontinuity. Investoři to vnímají jako rizikový faktor a majitelé tak často stojí před dilematem: exit z firmy hned, ale za podstatně nižší cenu, nebo naopak za vyšší cenu, ale třeba ještě 1-2 roky ve firmě zůstat.
• Nemalá část těchto firem (a majitelů samotných) není na prodej připravena. Majitelé buď žádnou přípravu nedělají nebo ji dost podceňují.
• Kupujícím často bývá někdo z blízkého okolí majitele (dlouholetý obchodní partner, kamarád podnikatel apod.). Majitelé často preferují někoho, s kým si rozumí po lidské stránce a sdílejí obdobné životní hodnoty nebo představu, co s firmou dále.
• Prodej firmy „cizímu“ majiteli je většinou „záložní“ nebo dokonce až poslední uvažovanou možností (poté, co se ji nepodaří předat dětem, prodat managementu nebo případnému spoluvlastníkovi apod.)
• Kupní cena za firmu je jen jeden z faktorů při rozhodování o prodeji firmy. Pro majitele je stejně důležité to, jak dlouho to bude trvat, komu by ji měli prodat, jaké má plány s firmou apod.
• Prodeje malých a středně velkých firem v soukromých rukou jsou hodně o emocích, komunikaci a trpělivosti. Tohle by si měli uvědomit především poradci, ale i všichni ostatní, kterých se prodej dané firmy nějak dotýká nebo se na něm podílejí.

3. „Vlastnická slepota“ jako jeden z důvodu nepřipravenosti

Bohužel firmy a jejich majitelé jdou do prodeje a jednání s potenciálními zájemci často nepřipraveni. To vede v lepším případě pouze k prodloužení celého procesu, v tom horším k nižší ceně, kterou majitel za svou firmu získá, méně výhodným podmínkám apod. A v krajním případě i k tomu, že z prodeje úplně sejde. Třeba z důvodu, že zájemce-investor v rámci předkupní „prověrky“ objevil ve firmě nějakého pořádného „kostlivce“. Řadu důvodů této nepřipravenosti byste našli už na předchozích řádcích tohoto článku: „spontánnost“ změny vlastnictví, prodej firmy jako záložní varianta, nezkušenost majitelů s prodejem apod.

Jeden tam ale nenajdete: Něco, čemu říkám „vlastnická slepota“.

Co tím myslím?

Majitel prodávanou firmu vybudoval nebo v ní dlouhá léta působí. Zná ji jako málokdo, ne-li nejlépe ze všech. Žije „uvnitř“ firmy a zevnitř ji vnímá. Na firmu se nedívá nezávisle a objektivně. Naopak, často je to jeho „dítě“, které vypiplal od plenek a má tak k němu logicky citový vztah. Velmi rychle přestane vidět jakékoliv nešvary uvnitř firmy. Je to podobné, jako když doma sundáte starý obraz a ze zdi na vás trčí díry po hřebících, na kterých visel. Chvilku vám to vadí, ale když je nezaděláte hned, rychle si na ně zvyknete.

To, jak firma uvnitř funguje, je pro něho norma. Nemá proč se domnívat, že by cokoliv mělo být špatně. Až do okamžiku, než dostane zpětnou vazbu „zvenku“ od investora, který zvažuje koupi jeho firmy. A tahle zpětná vazba je pro majitele často nepříjemná a hlavně nečekaná. Popravdě, někdy je to slušně ledová sprcha, která navíc většinou přichází až v okamžiku, kdy jste investora v rámci tzv. prověrky (due diligence) nechali nahlédnout do své firmy. V takové situaci už sotva doženete podceněnou přípravu, spíše jen hasíte požáry.

4. Několik doporučení závěrem

„No jo, ale jak mi tohle má pomoct?!“, říkáte si po přečtení předchozích řádků.

Jak jsem vás varoval hned v úvodu, žádné univerzální, instantní řešení pro vás bohužel nemám.

Několik doporučení a tipů by se ale přeci jen našlo:

• Zastavte se na chvíli, zavřete oči a zkuste hledat odpovědi na otázky „Co budu já dělat, až ve firmě nebudu?“ a „Co bude s firmou, až v ní já jednou nebudu?“
• Pravidelně si pokládejte otázku „Co se stanou s firmou, když v ní den, týden, měsíc, rok… nebudu? Dokáže fungovat i beze mě“. Pokud ne, zamyslete se nad tím, co by s tím šlo udělat.
• Najděte si někoho, s kým tohle budete moc sdílet a probrat, kdo vám ideálně pomůže to „klubíčko“ rozmotávat.  Pro někoho je to osobní kouč, pro někoho mentor, pro někoho správce jeho jmění a majetku a pro jiného třeba právník nebo jiná „vrba“.
• Budujte firmu, jako byste ji jednou chtěli prodat (i když o tom aktuálně vůbec neuvažujete). Nebojte si přibrat si k ruce zkušeného odborníka, který vám s tím pomůže. Nastavte si hlavní „mety“, kterých byste chtěli postupně dosáhnout. A třeba kvartálně, pololetně, ročně si vyhodnocujte, jak jste pokročili.
• Příprava je základ. To platí i pro prodej firmy. Dobře připravená firma je vizitkou majitele. Lépe a rychleji se prodává a díky dobré přípravě zvýšíte své šance, že dosáhnete vyšší prodejní ceny i rychlejšího „exitu“ z firmy po jejím prodeji.
• Pracujte ve své hlavě s prodejem firmy jako s plnohodnotnou a rovnocennou variantou její možné budoucnosti, i když je vaším hlavním cílem ji předat dětem nebo s ní naložit jinak. Nikdy nevíte, jak se věci mohou vyvinout.
• Nehledejte instantní, univerzální nebo rychlá řešení, chce to čas a trpělivost. Na druhou stranu to neodkládejte donekonečna, to je asi ta nejhorší možná varianta.
• Zajímejte se, nasávejte informace a choďte na různé akce, jako jsou konference, pracovní snídaně, semináře nebo workshopy apod. Nebo si je nechte připravit privátně jen pro sebe. Získáte tím nejen potřebné informace, tipy a doporučení z praxe pro vaše další rozhodování, ale také cenné kontakty. Dříve nebo později se vám budou hodit.
• Nebojte si říct o pomoct a přibrat si k ruce někoho, kdo má s „nastavováním“ mezigeneračního předání firmy, resp. prodáváním firem, zkušenost.

Autor: Mgr. Jan Rada – radeals advokátní kancelář s.r.o.