Společnost Amundi je evropským lídrem v oblasti investic a Wealth Managementu. V rozhovoru Deputy CEO v Amundi, Roman Pospíšil, mluvil nejen o investicích, Private Equity nebo rodinných firmách. Jak se Roman dostal na vysoký post v Amundi a co by poradil budoucím investorům?
Společnost Amundi je správcem aktiv v hodnotě 1,794 biliónů eur napříč celým světem. V jejich nabídce můžeme nalézt nepřeberné množství fondů, jak pro kvalifikované, tak nekvalifikované investory. Zároveň poskytuje služby Wealth Managementu jednotlivcům s vysokou hodnotou čistého jmění. Přinášíme vám rozhovor nejen o investicích s Romanem Pospíšilem, který ve společnosti působí na pozici Deputy CEO, tedy jako zástupce generálního ředitele.
Jaká byla Vaše cesta coby člověka, který vystudoval pedagogiku, do světa investic?
Ono, když se řekne učitelství, tak to opravdu k investicím moc blízko nemá. Nicméně já už jsem během studií pracoval na vědeckém projektu, kdy jsem vyvíjel program na měření plazmatu. Učit jsem ale vlastně nikdy nechtěl. Začátkem devadesátých let jsem se dostal do Komerční banky, kdy se ze mě, coby eléva na pobočce, během pár let stal ředitel divize cenných papírů a později tradingu. A měl jsem jasno, že to je pro mě to pravé.
Pojďme se ještě u bankovního sektoru devadesátých let zastavit – ta doba nahrávala různým, řekněme, nekalostem. Jak jste to vnímal tehdy a teď?
Těch přehmatů tam bylo podle mého názoru daleko míň, než si lidé myslí. A pramenily zejména z neznalosti – socialistická ekonomika, kterou jsme byli v podstatě prosycení, tomu nahrávala. V té době se u nás odborníci teprve rodili. Na banky mělo podle mého názoru dobrý vliv, že se zde objevili zahraniční investoři a bankéři. Zkušenosti ze zahraničí koneckonců posunuly i mě samotného.
Až k pozici druhého nejvýše postaveného muže v rámci skupiny Amundi pro Česko, Slovensko a Bulharsko…?
Ta cesta byla pochopitelně delší a s několika štacemi – vedla ze zmíněné Komerční banky přes Pioneer Investments, kde jsem nejdříve rozvíjel obchod v zemích střední a východní Evropy, a pak jsem se stal jejím CEO.
Pak došlo k nákupu Pioneeru společností Amundi?
Ano, byl to klasický příběh nakupující a prodávající se firmy, kdy já jsem se stal zástupcem šéfa Amundi.
Vy se v ranku investování pohybujete od devadesátých let, dá se nějak popsat, jak se změnilo investování v čase?
Myslím si, že se ani tak nezměnilo investování – to je pořád stejné. Jiný je ale přístup lidí, a to klientů i distributorů. Je stále více těch, kteří chápou, že investice neznamená jít do casina a že to není jen o nákupu realit. Uvědomují si, že je třeba diverzifikovat, investovat i do reálných aktiv nebo akcií včetně private equity. Samotné gró investování se nezměnilo, lidé mají více zkušeností, a to i těch negativních, které pochopitelně pomáhají v posunu v investování.
Bohužel regulace v některých ohledech, podle mého názoru, dalšímu posunu příliš nepřispívá. Uvedu jeden příklad – investiční dotazníky hodnotí akcie jako rizikové. A to bez přihlédnutí k časovému horizontu, části portfolia atd. Jenže záleží na tom, jak moc jsou lidé v tomhle směru vzdělaní.
Pojďme se ještě pobavit o inflaci, to je velké téma posledních měsíců…
…a bude.
.
Kdo je Roman Pospíšil?
Roman Pospíšil vystudoval Pedagogickou fakultu na Jihočeské univerzitě se zaměřením na matematiku a fyziku, a později získal titul MBA z Nothingham Univerzity, poté absolvoval Graduate School of Banking v americkém Coloradu.
Místo učitelství se nyní věnuje investicím a správě aktiv movitých klientů. Zároveň zastává pozici zástupce generálního ředitele a místopředsedy představenstva v Amundi.
Jak se má investor bránit inflaci, jak velký problém to z Vašeho pohledu je? Jak vysoká podle Vašeho odhadu bude?
To nikdo neví, možná to nebude ani těch pět procent, o kterých se hovoří, a bude na dvou procentech, což je obvyklý cíl České národní banky. Ale netroufám si říct, s ohledem na zkušenosti s tisknutím peněz ve světě, na situaci kolem covidu a podobně. Ta predikce je opravdu těžká.
Zajímavější podle mě je, jaké jsou možnosti obrany proti inflaci, co dává smysl. Mimo jiné je to např. mé „oblíbené“ private equity a dlouhodobé produkty. Pokud mi ponesou šest až deset procent, tak je to proti inflaci to nejlepší zajištění. Druhou možností jsou nemovitosti. V současnosti je tu ale bohužel problém ceny nemovitostí na trhu. A zatřetí bych zmínil inflační dluhopisy, které vydává stát, což považuji z pohledu ochrany před inflací za skvělý produkt. Z pohledu daňového poplatníka je to dle mého názoru tak trochu zločin, ale to je jiné téma. Proč? Když si můžete jako stát na finančních trzích půjčovat za nulový úrok, nedává moc smysl půjčovat si za víc. Pak totiž ti, co inflační dluhopisy nedrží, platí z daní výnosy těm, co je drží.
Mezi svými klienty máte osoby s velkým majetkem. Jak byste vysvětlil opatrnému investorovi, že má investovat do akcií, i když jsou na maximech?
Vysvětlil bych to tak, že nemá jinou možnost než s tím začít. Pokud je klient movitý, pak je ideální rozdělit portfolio na likvidní, středně likvidní, tedy aktiva, která by měla porážet inflaci, a samozřejmě i do akcií – do nich i za cenu toho, že trhy jsou v daný moment extrémně drahé. Trhy rostou pořád a movití si mohou dovolit počkat. Nikdy nevíte, co se stane za pár let, ale trhy ze své definice porostou. V historii investování neexistuje patnáctileté období, kdy byste na trzích prodělali. Většinou dokonce i ve špatném období vyděláte.
A teď se dostáváme k tomu “top”, a sice private equity. Kouzlo private equity spočívá v tom, že typicky kupujete firmy, které nejsou na trhu, jsou tedy jiné, než ty na burzách, a mají za sebou nějaký vývoj – založení, investování, byznysový plán, až pomyslný vrchol, kdy je firma zralá a připravená na odprodání. V tuto chvíli do ní vstupuje private equity investor. Jeho snahou je v horizontu několika let tu firmu zhodnotit a prodat.
Problém nastane, když veškeré peníze investuji do koupi jedné firmy, ale to zhodnocení se mi pak nepodaří. Proto existují private equity fondy vedené zkušenými lidmi, které mívají tak kolem osmi podobných aktivit. Přičemž se dá předpokládat, že nějaká firma zkrachuje, ale jiná naopak vynese sto dvě stě procent, některé třeba osm set. V rámci našich private equity fondů, ale nekupujete jednu firmu nebo jeden fond. Jedná se o fond fondů, kdy investujete do desítek progresivních firem a některé z nich čeká velké zhodnocení. Zejména ten počet firem pak představuje už velmi dobrou diverzifikaci rizika, jež u menších firem, které nejsou na trzích, samozřejmě existuje. Ne každá z nich bude nový Netflix nebo Facebook.
Pokud se nemýlím, minimální investice do Amundi fondů Private Equity je 1 milion. Mohou tomu čtenáři rozumět tak, že klient, pro kterého je tento produkt vhodný, by měl mít alespoň deset milionů, aby si investici mohl dovolit?
Ano, vstupní podmínkou je minimálně jeden milion korun a pochopitelně je nutné mít i svou investiční strategii, to je společné pro všechny typy investorů.
Jak jsou na tom s investicemi rodinné firmy? Jak přemýšlejí o využití investic? Směřují také své aktivity i mimo své podnikání?
U rodinných firem vidím osobně problém v tom, že nechtějí investovat jinam, než do sebe samotných. Jsou totiž přesvědčené, že ve „svém“ byznysu vydělají nejvíc, a nechtějí se pouštět jinam. Investují obvykle jen volné prostředky, které mají na kratší dobu, řekněme na šest, deset měsíců.
Pokud se do investice mimo svůj obor pustí, jsou často majitelé zklamaní. Proč? Protože jim to v takto krátkém horizontu nenese tolik, kolik očekávali. Logicky je to odrazuje od dalšího investování a investují ve většině případů až po prodeji „své“ firmy.
Chápu to správně, že majitelé rodinných firem možná mají pocit, že když budou investovat jinde, nikoli do svého vývoje, že jim tak říkajíc ujede vlak?
Ano, přesně tak to vnímám. Ale majitelé by si měli uvědomit, že důležitá je diverzifikace rizika. Jakmile firma začne generovat výnos, byť třeba jedno procento, je dobré ho dál investovat – do jiného byznysu, anebo na finanční trh. Dění na trzích mnohdy nerozumí, pohybují se ve svém odvětví, kterému rozumí a cítí se v něm bezpečně. Museli by se tedy buď pokusit porozumět trhům, anebo někomu důvěřovat a prostředky mu svěřit.
A s důvěrou je to složité. Vnímám to i ze své pozice. Pokud za mnou někdo přijde a řekne, že chce začít investovat, ať mu poradím, potřebuju, aby mi rozkryl své majetkové poměry a životní plán. Přirovnal bych to k tomu, když spolu s architektem navrhujete dům. On se vás také bude ptát na vaše potřeby, na to, jak v domě chcete žít, co máte rád a co naopak v domě nesnesete. Teprve potom vám ho nakreslí a vysvětlí vám, proč navrhl rovnou střechu. U investování je to úplně stejné. Chcete-li složit portfolio, musíte mi říct, jak chcete žít, co si od něj slibujete. A to lidé moc nechtějí.
U rodinných firem – a teď se bavíme o těch, které vznikly někdy v devadesátých letech – je ale také častý problém, že nemají následníka. Co pak dělají nebo mohou dělat s majetkem?
Ano, to potvrzuji. Lidé se vlastní firmy těžko zbavují, protože je to jejich srdeční záležitost, mají k ní vztah, starali se o své zaměstnance, něco ve společnosti znamenali. Zároveň je to v pokročilém věku už náročné. A je zázrak, když děti v té firmě pokračují. Takže se velice často setkáváme s tím, že firmu prodávají. A tenhle problém jde napříč celým světem. Recept ani řešení na to neznám, ale malou radu bych měl – začít investovat co nejdříve a nebát se vstoupit do neznámých vod.
Autor: Jan Schönbauer – Amundi Asset Management Czech Republic
Tyto informace nepředstavují žádný smluvní závazek, nabídku, poradenství ani doporučení k investici. Minulá ani očekávaná výkonnost není zárukou výkonnosti budoucí. Hodnota investice může kolísat a nelze zaručit návratnost investované částky ani výplatu dividendy. Na webových stránkách www.amundi.cz naleznete úplné názvy fondů, informace o rizicích apod. Amundi Czech Republic Asset Management, a.s.