Karla Mornstein-Zierotin je majitelkou a správkyní majetku rodu Zierotinů. Pod rodové a spravované jmění patří mimo lesy a pole také zámek Bludov. Majetek spolu s jeho správou Karle předal její otec, jenž nadále působí v roli poradce.

Rod „Mornstein-Zierotin“ pochází z hraběcího rodu Zierotinů a rytířského rodu Mornsteinů. Právě rodu Zierotinů, známému též jako rod Žerotínů, patřil dnes již navrácený a spravovaný majetek na Šumpersku. Kořeny rodu sahají až do 13. století. Název rodu, ačkoliv to tak nevypadá, je ryze český. „To máme společné s Czerníny. Není příliš rodů, které jsou starší než Husova gramatika. Zierotin je psané staročeštinou,“ vysvětlila nositelka rodového jména.

Karla Mornstein-Zierotin nepůsobí jako typická šlechtična. „Já se kolikrát setkám s názory, že hraběnka má na práci manikúru, pedikúru, kadeřnici,“ sdělila redakci šlechtična. Realita je ale jiná. Vše kolem zděděného šlechtického titulu podle hraběnky souvisí především s pokorou. S pokorou k lidem, živočichům, přírodě i majetku. „Naučí vás to té pokoře. Protože si uvědomíte, že můžete dělat, co chcete, a neporadíte si. Příroda je mocnější a v tom lese si s vámi může hrát, jak chce,“ dodala.

KE STAŽENÍ WEALTH MAGAZÍN – PREMIUM:
JAK SPRAVUJÍ MAJETEK ŠLECHTICKÉ RODY?

Jak jste se stala správkyní rodového majetku?

Zdědila jsem to po tatínkovi, kterému to bylo vráceno v restituci. Majetek dlouho spravovali s mojí maminkou. Jakmile tatínek dosáhl 70. narozenin, začal se se mnou bavit o předání. Pozvolně mezi 70. a 80. rokem převedl majetek včetně správy kompletně na mě.

Co všechno obnáší role správce?

Jednou jsem si dělala legraci, že jsem kastelán, uklízečka, lesník. Dělám si vlastního správce nebo hospodáře. Na jednu stranu je toho hodně, na druhou stranu nevím, co je to nuda. Je to velmi zajímavé, protože jste pořád v lese. A to mě hrozně chytlo – být lesníkem a zemědělcem. Já jsem vystudovaný historik a bylo trochu zvláštní, když jsem začala tohle dělat. Ale myslím si, že už jsem lesník celkem dobrý. Vždycky ale máme odbornou pomoc.

To všechno mě naučilo takovou pokoru. Ten les je úžasný. Protože vidíte, že něco hmotného za sebou zanecháte. Prošli jsme si hezkými časy. Ale prošli jsme i těžkou dobou. Měli jsme kůrovcovou kalamitu, což bylo velmi smutné a těžké, a to i podnikatelsky. Ten majetek nám vydělával a najednou, ze dne na den, to bylo tak, že ty peníze jsme do toho museli spíš vrážet. Ale poslední dva roky se to, doufám, obrací k dobrému.

Lesy jsou tedy hlavním zdrojem zhodnocování rodového majetku?

Ano. Lesnictví, částečně zemědělství. Ale to jen okrajově. Máme jen louky, jsme v horách, tady vinice nejsou. O výnosech se tedy nemůžeme bavit jako s někým na jižní Moravě. I ta skladba naší zemědělské činnosti je úplně jiná. Základem jsou lesy. A zámek, to je takový dar. Na ten se nikdy nemůžete koukat jako na firmu. Cokoliv do toho dám, nemůžu se ptát, kdy se mi to vrátí. Je téměř až komické, údržba je neuvěřitelně drahá. Samozřejmě, zámky se otevírají veřejnosti. I my jsme před Covidem dělali různé akce, koncerty.

Jaké hodnoty ctí Vaše rodina a jakým způsobem se snažíte o jejich zachování?

Vždycky se snažím dělat všechno na dlouhou dobu. Uvědomuji si, že jsem jenom jedno kolečko v řetězu a ten řetěz je tak pevný jako jeho nejslabší očko. Asi to bude znít kacířsky, ale nemusím ten majetek nějak extrémně zvelebit, ale cítila bych jako hroznou prohru, kdybych o část toho majetku přišla.

Je na mě ho udržet a předat v trochu lepším stavu, než jsem ho získala. Vždycky říkám, že člověk by se měl držet v rozumných mezích. Takže se snažíme nebýt zadlužení, nejít do velkých úvěrů, ale v klidu spravovat a zvelebovat majetek. To bych chtěla svému synovi říct, že nemusí ten majetek zněkolikanásobit, ale budu ráda, když ho bude předávat v dobrém stavu dalším generacím.

Chápu to tak, že máte ve Vaší rodině ukotvené nástupnictví a Váš syn jednou převezme správu nad rodovým majetkem?

Neřekla bych, že je to nějaký plán. Pro nás je to samozřejmé. Měli jsme to v mnoha věcech snazší. Můj tatínek to nebral tak, že musí něco získat nebo vybudovat. On se prostě vrátil domů, kde ale vlastně celý život nebyl, bylo mu kolem 60, když se sem vrátil. Pro nás je to naprosto samozřejmé. Chápu, že někdy předat nebo převzít majetek je závazek.

Snažím se, aby syn chápal, že pro nás to není závazek. Ale dar. Jednodušší je to v tom, že to není jako klasické podnikání. Firma. Není to, že jdete do práce ráno a vrátíte se. Pro nás je to domov, o který se staráme a který nás víc nebo míň živí. Je to radost být takhle zakotvení. Ten majetek si dokážeme i užívat. Děláme plesy, akce pro přátelé. Není to jen starost, ale přináší to i radost. Plníme si sny, plníme si nějaké životní cíle. Když nám tohle přináší radost, tak tomu dokážeme i něco obětovat.

Tento „domov“ lze brát jako rodinný podnik? Je do podnikání zapojen syn?

Určitě. Jemu je 17. Když rozhoduji něco dalekosáhle, vždycky se s ním radím. Aby se vždycky mohl vyjádřit, jestli se mu to líbí nebo by to udělal jinak. Nejsou to ale maličkosti, ty jsou na mě, ale vždycky se ptám jak tatínka, syna i manžela. K rozhodnutí, které ovlivní i jeho, se může vyjádřit. Na druhou stranu je mu 17, je chytrý, chodí na gymnázium. Taky mu nemůžu říct: „Budeš dělat to a to.“ Může mít vlastní kariéru. Ale musí samozřejmě vždy vědět, nebo myslím si, že si uvědomuje, že má tady tenhle dar nebo závazek. Já to beru jako ukotvení. Tady jsme doma. Myslím, že je tady v první řadě šťastný a spokojený, a když půjde někam do světa, že se vždycky rád vrátí. Pro mě to taky bylo takové, pracovala jsem v Praze a rodiče to tu spravovali. V jednu chvíli jsem se musela rozhodnout mezi kariérou a návratem domů. Ale myslím si, že to nebylo ani takové rozhodnutí. Spíš to bylo o tom, kdy je ten správný čas. On do toho taky znova naskočí, vyrůstal v tom.

Mohou to čtenáři chápat tak, že onen „domov“ je hlavní rodinnou hodnotou, která se odráží ve správě majetku?

Myslím, že ano. Pamatuji, že v evropské větvi Asociace hradů a zámků jsme mluvili o tom, že existuje tzv. syndrom prvního syna. Tzn. že ten první syn ví, že se musí o majetek postarat, převzít ten závazek a že někdy je pak puberta nebo revolta silnější. V Kristových letech si většina uvědomí, že by se měla vrátit. Tomu se snažíme předejít. Říkám synovi, že svět má otevřený, má různé možnosti a může se rozhodnout.

Nikdy bych si nedovolila mu ustřihnout křídla. Akorát bych byla ráda, kdyby myslel na to, že se vrátí. V dnešní době se vše přibližuje. Není problém dělat jakoukoliv kariéru a přitom se starat o zapomenutý zámek na severu Moravy. Přiznám se, že mě nikdy ani nepadla možnost, že by to neudělal. Vlastně to všichni bereme tak samozřejmě, že by ani tatínka nikdy nenapadlo, že bych já řekla, že se o zámek nepostarám. Spíš to bylo o tom, kdy to uděláme. Jsem přesvědčená, že ani syna by nikdy nenapadlo, že by se o zámek nepostaral.

Využíváte některé prvky a nástroje správy rodiny?

My jsme malá rodina. Tatínek neměl sourozence, ani já nemám. Bůh nás obdaroval vždy jen jedním potomkem. Proto jsme nikdy tohle neměli. Tedy až na to, že se radíme takhle v úzkém kruhu a říkáme tomu ředitelské porady.

Využíváte nástroje předání bohatství?

Tatínek trval na tom, abychom to přepsali ještě za jeho života. Což si myslím, že bylo celkem šikovné, že jsme se takto domluvili. Nebylo to tedy jen předání do správy, ale i převod majetku. Udělali jsme to ještě v době, kdy byl tatínek plně zdravý. Přiznám se, že kdyby to udělal až pak, příliš by se mi to nelíbilo. Měla bych pocit, že se něco stane. Takže myslím, že to zvládl hrozně bravůrně. Ne každý to dokáže říct v ten moment: „A teď prostě ten majetek pustím z rukou a uvidíme, co bude dál.“

Musím říct, že je také fantastický, že mi tatínek vůbec neokopává kotníky. Hrozně mě chválí, a když něco úplně nevyjde, vždycky mi řekne, že nepokazí něco jen ten, kdo nic nedělá. Doufám, že moudrost, ke které tatínek došel, se mi taky povede a já si stanovím nějaký věk, kdy syn přijde a začne se o ten majetek fyzicky starat. Je to i gesto důvěry.

Připravujete syna na zodpovědnost, kterou sebou nese vlastnictví majetku?

Možná mám takovou zvláštní výchovu. Myslím, že je nejdůležitější to, že v tom vyrůstá. Vidí, co to všechno obnáší. Snažili jsme se ho od malička nějakým způsobem brát do lesa. Např. když byl malý, hrál si nebo se díval na seriál a nechtělo se mu do lesa, moje maminka mu vždycky říkala: „Nene, to není tak, že do lesa jdeš, když chceš. Do lesa chodíš, když je to potřeba.“ Za to na druhou stranu dostal i nějaké penízky. Takže nějakým způsobem jsme ho na to připravovali.

Myslím, že jsem ho vychovala k dlouhodobé zodpovědnosti. Máme trochu jiný pohled na svět. To nás naučil ten les. Z toho, co teď pěstuju, o co se starám, bude nejbližší zisk za 80 let. Takže nejen že já, ani syn se toho nedožije. Naučila jsem ho proto nekoukat se jen na sebe, ale koukat se v té dlouhodobé perspektivě. Například jsme jednali o zámeckém parku _{(o cestě, která by mohla být zkratkou na fotbalové hřiště, pozn. redakce)}. Pro mě je stěžejní ho zanechat pro budoucí generace. Strašně mi chybí ten udržitelný rozvoj. Všechno se rozvíjí na konto budoucích generací, kterým v podstatě nic nezanecháme. Žádnou hezkou nedotčenou přírodu, všechno bereme jako turistický cíl. Nenecháme těm, co přijdou po nás, nic nedotčené. Takže teď jsem řekla, že je to zámecký park, který má své zásady a nemůžu tam nechat udělat uprostřed cestičku jen proto, aby to bylo blíž na fotbalové hřiště.

Hlavní vizí je ochrana a zachování přírody? Nebo i jiné cíle?

Určitě i další. Zámek je náš domov a hlavně měl by být domovem dalších generací. Takže je to takové těžko uchopitelné, ale tady jsme doma a tady budeme doma. Také tu můžu zanechat i něco po sobě. S přírodou či lesem souvisí taková ta pokora, když na něčem pracujeme a vysazujeme. Je to ale taky radost v lese pracovat a radovat se, když něco vyroste.

Využíváte služeb profesionálních poradců pro správu majetku?

Manžel je právník. Takže to řeší hlavně on.

Vnímáte potenciální rizika, která mohou ohrožovat Váš majetek?

Ano. V nedávné době to byl hlavně ten kůrovec, to nás sejmulo. V podstatě je důležité snažit se a rozumně postupovat. Nezadlužit se. Děkuju pánu Bohu, že jsme se nepustili do nějakých velikých úprav, dotačních titulů, zadlužit se. Teď si představte, že přijde takový Covid a vy jste odkázaní jen na podporu. Máte to nastavené, máte nějaké parametry. Vždycky jsme měli několik koncertů za měsíc, teď to skoro není. Je to velký finanční výpadek, máte jen náklady a žádné příjmy. Je to těžké. Nedokážu teď říct, jak se můžeme bránit, jen mít nějaký polštář a mít to nastavené na zdravé podnikání. Abychom mohli na chvíli zavřít bránu, aniž by nás to zruinovalo. Občas totiž není ve vaší moci to změnit. Ta vyšší moc vás pak neuvěřitelně sejme.

[/swpm_protected]