Tomáš Berdych, bývalý profesionální tenista, v exkluzivním rozhovoru pro Wealth Magazín – Premium promluvil o životě v Monaku, jeho aktuálních investičních i podnikatelských projektech i dalších plánech do budoucna.

Tomáš Berdych je bývalým profesionálním tenistou. Některým fanouškům možná zlomil srdce, když oznámil svůj odchod do tenisového důchodu. Důvodem bylo nejen zranění, ale i náročný životní styl profesionálního tenisty. „Z jednoho roku trávíte skoro 40 týdnů na cestách mimo nějaké místo, kterému můžete říkat domov,“ vysvětlil Tomáš Berdych časovou náročnost profesionálního tenisty. V rozhovoru pro Wealth Magazín – Premium Tomáš mluvil o správě svého majetku i o tom, čemu se věnuje nyní, o životě v Monaku nebo zda se někdy k tenisu zase vrátí.

V roce 2019 jste oznámil konec kariéry profesionálního tenisty. Čemu se věnujete nyní?

Když to shrnu, jsem v zaslouženém tenisovém důchodu. Člověk má spoustu věcí před sebou a spoustu jich v tenisu zažil. Je to hodně složité, člověk neměl po nějakou dobu standardní život. Skončil jsem, když mi bylo 35, nyní mám možnost volby, můžu se rozhlédnout, co by mě zajímalo, a zjistit, kterým směrem bych se chtěl posunout. Nemusím v tomto ohledu extrémně spěchat. V tom mám výhodu, nepotřebuji okamžitý příjem.

Nedokážu tedy přesně definovat jednu věc, které se věnuji. Celý život jsem byl profesionálním tenistou. Ale nyní… Nenazýval bych to tak, že jsem začal dělat byznys nebo že jsem sběratelem, i když i tyto věci k mému životu patří. Je to ale spíše od každého trochu. Snažím se v nových vodách zorientovat a vybírat věci, které mě baví. Našli bychom tam tedy, jak jsem řekl, nějaký byznys, sbírku umění i něco kolem tenisu. Těch věcí je více a je to hodně rozmanité. Nejde o něco stereotypního. Jak po mně tenis vyžadoval celodenní 100% nasazení, tak to nyní neočekávám. Nechci od rána do večera sedět v kanceláři a nezastavit se. Toho jsem měl dosud už hodně. I podle toho se snažím vybírat aktivity a věci.

Zmínil jste vlastní byznys. O co se jedná?

Jsem spíše společníkem. Před dvěma lety jsme s mým dlouholetým kamarádem, který je z oboru, rozjeli dealerství BMW v Ostravě. Pak jsem společníkem ve společnosti Festka, což jsou silniční kola české výroby, které jsou vyráběná jen na zakázku. Tam jsem s jinou partou kluků. Pak mám určité investice. Tam je to hodně diverzifikované, to asi nebudu zmiňovat každou.

Říkal jste, že nyní je to velká změna ve Vašem životě, kdy nemáte nic pevně nalinkovaného a můžete si to užívat a vybírat si. Přece jen je to ale už téměř 4 roky, co jste se rozhodl odejít do tenisového důchodu. Napadne Vás takto s odstupem času někdy myšlenka na návrat do tenisového prostředí?

Ještě před dvěma lety bych řekl rezolutní ne, tenisu bylo dost. Teď už je ale doba, kdy člověk od toho získal odstup. Nepřemýšlím o tom, že bych se aktivně vrátil k tenisu. Ale pohybovat se kolem tenisu by mě lákalo, už nyní jsem lehce zpět. Rád bych udělal projekt moderní platformy, která by se k tenisu dala použít. Byla by zajímavá pro spoustu fanoušků.

Tenis je hezký sport, ale je k fanouškům hodně odtažitý. Vše vidí jen v televizi, maximálně napřímo, když zajdou na zápas. Ale tím to končí. Nedokáží se s těmi hráči víc spojit. Např. ve fotbale je člověk fanouškem klubu a může se s nimi i setkat. Chtěl bych podobně přiblížit tenis fanouškům. Jsem otevřený i konzultacím. Nemyslím tím trénování svěřenců. Moc dobře si uvědomuji, co bych tomu musel obětovat. To se z 80 % musíte vrátit zase k tomu stejnému, to znamená 35 až 40 týdnů na cestách, mimo domov atd. Neříkám, že to nikdy nemůže nastat. Myslím, že časem nějaká zkrácená verze tohoto může připadat v úvahu. Nejsem člověk, který by plánoval takto dopředu. Řídím se vlastním instinktem, který mě provázel kariérou. Už tenkrát to fungovalo, tak to nechci měnit. Pokud v nějaké fázi budu cítit, že bych se chtěl něčemu věnovat intenzivněji, tak do toho půjdu. Neříkám tedy ani ano ani ne. Už jsem tenis nechal za sebou, odpočinul si, teď je čas se posunout.

Dlouhodobě žijete v Monaku. Co Vás přilákalo do této destinace?

U mě to bylo spojené s tenisovou kariérou. Když jsem hrál, trávil jsem spoustu dní na cestách. Pak ale potřebujete nějakou základnu, která je vyhovující z pohledu logistiky, tréninkových podmínek, podnebí. Tenisová sezona se odehrává vlastně jen v létě. Člověk se pořád pohybuje venku. Pak je potřeba zvolit takovou destinaci, která to umožňuje. Když jsem skončil kariéru, tak se tyto potřeby změnily. Neznamená to, že se vzdávám Česka. Neříkám ani to, že tam budu na celý život. Je to určitá fáze, a co se týče možností, které jsou pro mě v danou chvíli dostupné, nejlepší. Podle toho se rozhoduji.

Monako je známé svým zařazením mezi daňové ráje. Zajímalo by mě, jak v takové zemi funguje sociální systém.

Příliš toho o sociálním systému nevím. Zajímal jsem se především o zdravotnictví, které jsem sám párkrát využil kvůli kontrolám či sportovním zraněním. V Monaku máte státní nemocnice, které jsou hrazené státem, resp. z pojištění, a privátní zdravotnictví, to si platí pacienti sami. Tedy je to velmi podobné jako v ČR. Ze svého okolí mám i nějaké informace o zdejším školství. I to je to podobné jako u nás. Jejich státní školy jsou již od školky hrazené státem. Akorát nemají standardní základní školu, v Monaku je zrovna toto jiné. Ale pořád jsou to gratis státní školy. Naopak privátní školy rodiče hradí sami, ale je na rozhodnutí každého, zda chce či má možnosti privátní školy nebo ne.

Výhoda je v tom, že obecně je Monako hodně mezinárodní. Již od dětství máte obrovskou možnost naučit se 3 – 4 jazyky, hlavně francouzštinu, angličtinu… K tomu si děti mohou vybrat ještě jeden jazyk. O čem toho příliš nevím, je důchodový systém. Nikdy jsem se nepohyboval tak dalece a spíš bych spekuloval. Co vím, je, že je velký rozdíl mezi rezidenty – cizinci, kteří mají rezidenční adresu v Monaku – a místními. Ti mají různé výhody a pro ně to funguje jinak. To je rozdíl mezi rezidenturou a občanstvím, já mám např. v Monaku rezidenturu, ale občanství mám české.

Co všechno bylo zapotřebí pro změnu daňové rezidentury z ČR do Monaka?

U sportovců je to trochu jiné, než v běžném životě. Detaily by se moc sdělovat neměly, ačkoliv spousta z nich je známá. Nejdůležitější pro posouzení rezidentury je garance osoby, v našem případě za námi stojí tenisová organizace ATP. Není to tak, že jakýkoliv člověk z ulice může zažádat o rezidenturu v Monte Carlu. To rozhodování je dost komplikované. U sportovců je to snazší z hlediska garance.

Mezinárodní přemístění často souvisí i se změnou životního stylu. Pocítil jste nějakou změnu? Jak se to projevilo?

Nerad bych říkal, že jsem neměl žádný domov, ale v rámci profesionálního tenisu z jednoho roku trávíte skoro 40 týdnů na cestách mimo nějaké místo, kterému můžete říkat domov. Pořád jste na cestách. Pak to, kde trávíte čas, je jen vyplnění pár dnů mezi cestováním. Pro mě to tenkrát nebylo jen Monte Carlo, ale i Praha, Prostějov nebo Valašské Meziříčí, odkud pocházím. Vždy se vše smrklo na to, že člověk se vrátil, pár dní si odpočinul, udělal nějakou rehabilitaci a pokračoval dál v plánu. Vlastně bylo prakticky jedno, kde člověk byl, pokud měl zázemí, kurty a vše potřebné. Pak už to příliš nevnímáte. Nezaznamenáte pak změnu životního stylu s ohledem na destinaci, kde pobýváte.

Když člověk skončí, jedná se už o něco jiného. Máte čas na jiné koníčky, zábavu, můžete se věnovat tomu, čemu chcete. Tam pak má vliv to, kde jste. Můžete si užít věcí, které se dají dělat nebo jsou typické pro Monako, než že byste je našli tady, a zase naopak. Každé místo má to své. Člověk je zvyklý být furt pryč, takže cestování mezi destinacemi vám ani nepřijde. Nějakým stylem mi je Monako blízké hned na první dobrou. Proto jsem tam zůstal.

Využíváte služeb poradců pro řízení životního stylu a vašich cest?

Přes tu kariéru jsem těchto služeb vyžíval. Musel jsem se soustředit na něco jiného a oni mi v tomhle mohli pomoct. Mimo jiné se jednalo i o můj manažerský tým, kde byli lidé, kteří toto zajišťovali. Jinak jsem si ale rád vše řešil sám. Mám rád kontrolu nad svými cestami a aktivitami. V dnešní době mě to samotného zajímá víc a mám na to i více prostoru. Je to vlastně i součást životního stylu. Dívám se tak na to, co mě láká víc. Organizace těch výletů a dovolených mě baví, navíc jsem toho v rámci tenisu dost zažil a mám s tím tedy zkušenosti.

Monaku se někdy také říká „stát boháčů“ s ohledem na spojování s drahými jachtami, casiny… Jsou v tomto státě nějak ukotvené principy správy bohatství? Jaké?

Ano, je to s tím hodně spojené. Jeden z těch bodů, které se vyžadují pro získání rezidentury v Monaku, je otevření bankovního účtu atd. To bylo jedním z témat při tom přemístění. Před mnoha lety mi můj manager představil jednoho bankéře. Původem je Izraelec, ale dlouhou dobu působil ve Švýcarsku a v Londýně. Dosud je mým poradcem. Máme spolu dlouhodobý dobrý vztah a určitě je víc než jen profesní. On mě v těchto věcech provází. Našel jsem v něm osobu, která to vše pro mě komplexně řeší, a to nejen v Monaku, ale i v zahraničí. Ale nespojoval bych to se systémem v Monaku. Do detailu nedokážu mluvit o tom, jak to mají nastavené místní. Mají něco velmi komplikované, něco naopak velmi podobné. Například oficiálně nejsou členy Evropské unie, ale ke spoustě rozhodnutí se hlásí.

Správu majetku Vám tedy zajišťuje privátní bankéř. Správa majetku často vychází z hodnot osoby. Jaké jsou ty Vaše a odráží se nějak ve vašich investicích, nebo je vše čistě na Vašem poradci?

Je to jedna z věcí, kterou bylo důležité navnímat hlavně v začátcích té spolupráce. Oba jsme si ale v tomto ohledu k sobě sedli. Nebylo to o velkém přesvědčování se navzájem. Netlačil mě nějakým jedním směrem, který by mi nebyl po chuti. To by pak ten vztah nebyl dlouhodobě udržitelný, kdybychom nebyli na stejné vlně. Osobně jsem spíš konzervativní, nejsem střelec, co vyhledává riskantní věci. To není můj styl. Když bych to přirovnal k tenisové kariéře, tam být agresivní a riskantní bylo to, co mě zdobilo. Teď v tomto očekávám spíš opak, zůstat nohama na zemi a nelítat příliš v oblacích, nevidět vzdušné zámky.

Jak přistupujete k ochraně majetku krátkodobě, např. proti inflaci, ale i dlouhodobě pro udržení dalším generacím?

Rozdělením portfolia toho majetku. Ať už se jedná o diverzifikaci různých typů aktiv, jako jsou akcie či nemovitosti, tak na úrovni těch samotných aktiv. Např. rozdělení do nemovitostí, které člověk sám využívá, nebo těch investičních. Je to příjemně rozdělené a zatím to funguje, jak má.

Využíváte i struktury plánování majetku?

Zatím jsem se takto dalece nedostal. Je to ale jedna z věcí, která samozřejmě do budoucna bude potřeba. Je to i tím, že zatím nemám děti. Nahlížím na to jinou optikou. Až se to změní, začne na to člověk nahlížet jinak. Ale ano, časem na to dojde.

Když jste zmínil rodinu, chápu to tak, že jsou v nějakém životním plánu i děti?

Jak jsem říkal na začátku, nejsem příznivcem nějakého jasného plánování. Ale samozřejmě, s manželkou děti v plánu máme. Jen nemáme v plánu kdy. Myslím, že stejně jako všechny věci, i toto bude spontánní.

Věnujete se také filantropii?

Zatím jsem se k tomu moc nedostal. Ze začátku jsem měl nadaci pro děti, aby se mohly více věnovat sportu. Dneska se děti spíše zaměřují na počítač. Ale na druhou stranu je dnes také spousta možností. Spíš je potřeba se zaměřit na to, co jim nabídnout. Musíte je tedy sportem zaujmout. Dalším problémem je, že rodiny nemusí mít prostředky na sport pro děti. Tomu jsem se věnoval a rád bych v tom zase pokračoval.

[/swpm_protected]