V dobách tržní stability vypadá křivka výnosů alternativních aktiv jako klidná hladina. Skutečný charakter investice se však neukáže v dobrých časech, ale až v momentě, kdy trhy znervózní a všichni začnou hledat cestu ven. Proč je „zamknutý“ kapitál pro investora paradoxně ochranou a jak se mění svět alternativ s příchodem retailových investorů?

Historicky byl svět alternativních investic vyhrazen téměř výhradně institucím a bohatým rodinám (HNWI). Pro ně bylo přirozené, že pokud investují miliony eur, nepotřebují je vidět příštích deset let. Dnes se však díky moderním strukturám typu ELTIF tento svět otevírá i širšímu okruhu investorů. A s tím přichází zásadní výzva: jak skloubit krátkodobé potřeby retailového klienta s dlouhodobou povahou reálných aktiv.

U tradičních akcií je likvidita téměř garantovaná burzou. Jenže veřejné trhy tvoří jen zlomek ekonomiky. Obrovská část hodnoty leží v podnicích a nemovitostech, které se neprodávají stisknutím tlačítka. Koupit firmu nebo postavit logistický areál je proces na měsíce i roky. Profesionální správce proto musí vysvětlit, že nelikvidita není chyba, ale vlastnost, která může být zdrojem nadvýnosu. Pokud byste chtěli prodat dům do 24 hodin, prodáte jej pravděpodobně hluboko pod cenou. Správce fondu v tomto smyslu funguje jako štít, který brání investorům udělat takovou chybu v emocích.

Tři úrovně ochrany portfolia

V praxi s rizikem, že peníze nejsou k dispozici okamžitě, pracujeme v Amundi na několika úrovních. Tou první a nejdůležitější je samotná distribuce a edukace. Investor musí pochopit, že do alternativ nepatří prostředky určené na provoz rodiny, ale kapitál s horizontem pěti a více let. Bez tohoto základního pochopení vzniká diskrepance, která je v krizích největším rizikem.

Druhá úroveň spočívá v nastavení samotného produktu. Moderní fondy sice mohou nabízet výstupy například jednou za kvartál, ale obsahují mechanismy, které v případě extrémní tržní paniky umožní výplaty pozastavit. I když to může znít negativně, jde o klíčovou ochranu. Zamezí se tím nucenému výprodeji aktiv pod cenou, což by poškodilo všechny, kteří ve fondu zůstávají a chtějí nadále zhodnocovat svůj majetek.

Třetí rovina se odehrává uvnitř fondu skrze aktivní cash management. Jako správci standardně udržujeme část portfolia v hotovosti nebo vysoce likvidních depozitech, abychom dokázali pokrýt běžné odkupy. Zároveň pracujeme s časovou diverzifikací – aktiva se snažíme „otáčet“ postupně. Tím se v čase přirozeně uvolňuje hotovost, kterou lze vyplatit nebo dále investovat. Je totiž nebezpečné házet všechny alternativy do jednoho pytle. Zatímco nemovitosti mají kratší horizont, u private equity se bavíme o deseti letech a u infrastruktury i o patnácti letech.

Fond fondů jako nástroj stability

Efektivní cestou k řízení těchto rizik je struktura fondu fondů. Místo sázky na jednoho správce se kapitál rozprostře mezi více manažerů. Pokud jeden z nich narazí na potíže, portfolio jako celek zůstává stabilní. Institucionální hráči navíc mohou využívat sekundární trh a prodat své podíly jiným velkým investorům, což je cesta, která je pro retailového klienta prakticky uzavřená. Právě proto má důkladná správa v tomto sektoru naprosto klíčovou roli.

Nejčastějším omylem zůstává víra, že stabilní růst hodnoty aktiv znamená absenci rizika. Pokud jako investor vidíte graf, který lineárně roste bez sebemenšího zakolísání, měl byste být obezřetný. Takový výnos často nereflektuje tržní realitu v reálném čase. Alternativní investice mají v portfoliu své nezastupitelné místo, jsou však nástrojem pro ty, kteří rozumí hodnotě času. Správný výběr správce pak není o tom, kdo slíbí nejvyšší číslo, ale o tom, kdo dokáže uřídit likviditu i ve chvíli, kdy se trhy na čas zastaví.

Autor: Robert Kubín, místopředseda představenstva Amundi Czech Republic Asset Management