Aby nebylo dědické právo tak jednoduché, do postavení dědice vstupují náhradníci nebo také svěřenští nástupci. Tentokrát se zaměříme na druhý případ, tedy svěřenské nástupnictví. Kdy se nejčastěji využívá? A jak vypadá v praxi?

Pokud zůstavitel nechce, aby se dědictví řídilo zákonem, má několik možností. Kromě určení dědiců v závěti je také oprávněn nařídit svěřenské nástupnictví. Tento institut má kořeny už v římském právu a ani v českých zákonech není úplnou novinkou. Přesto se zatím využívá velmi málo. Proč tomu tak je?

Dědictví ze zákona nebo ze závěti

Dědictví vzniká úmrtím zůstavitele a řídí se zákonem, závětí, dědickou smlouvou nebo kombinací těchto titulů. Zákonní dědicové se dělí do šesti tříd a jak dokládají informace z webu společnosti Svěřenská správa, dědické tituly se nevylučují, proto je možné, aby část pozůstalosti konkrétního zůstavitele připadla například dědicům ze závěti a další část dědicům ze zákona. Běžně ale dochází i ke kumulaci dědických titulů, kdy dědic dědí jak ze závěti, tak ze zákona.

ČTĚTE TAKÉ: CO JSOU DĚDICKÉ TITULY?

Co znamená svěřenské nástupnictví?

Přední dědic určený svěřenským nástupnictvím nesmí s majetkem libovolně nakládat, může ale užívat jeho plody. Svěřenské nástupnictví se zapisuje jako omezení vlastnického práva do veřejného seznamu, může se jednat například o katastr nemovitostí. Svěřenské nástupnictví zaniká nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele.

Krátce z historie

České zákony zohledňují svěřenské nástupnictví v Novém Občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Vycházejí přitom z římského práva i z podobných zákonů, které v českých zemích definovaly rodinné svěřenství nebo svěřenské náhradnictví už od 16. století. V roce 1951 byly ale zrušeny a znovu jsme se k nim vrátili až po více než šedesáti letech. Ačkoliv se institut svěřenského nástupnictví zdá být v českém prostředí novinkou, jeho kořeny sahají až do daleké minulosti.

Kdy je řešením svěřenské nástupnictví?

Nejčastěji se tímto institutem dědického práva řeší složité majetkové vztahy v rodinách s vysokou hodnotou čistého jmění a většinou jde o případy, kdy je takzvaný následný dědic (svěřenský nástupce) zatím nezletilý, ale zůstavitel mu chce majetek odkázat. Svěřenské nástupnictví bývá uvedeno přímo v závěti a týká se celého majetku zůstavitele nebo jeho části. Stejně tak může být ustanoven pouze jeden nebo více svěřenských nástupců.

„Svěřenské nástupnictví upravuje § 1512 a násl. nového občanského zákoníku. Ve zkratce lze říci, že majetek po zůstavitelově smrti nabývá, prostřednictvím závěti, tzv. přední dědic a na základě splnění určité právní skutečnosti pak nastupují svěřenští nástupci. Svěřenské nástupnictví lze zřídit jak k celému majetku zůstavitele, tak k jeho části i ke konkrétní jednotlivé věci zůstavitele,“ vysvětlil pro Wealth Magazín Mgr. Václav Šmíd, právník ze společnosti Svěřenská správa, který se s redakcí podělil o modelový příklad ze své praxe:

„Starší manželé, nemaje společných dětí a vlastnící nemovitost, nikoli ve společném jmění manželů, ale v podílovém spoluvlastnictví, chtějí, aby po smrti jednoho z nich nastoupil na pozici předního dědice ten druhý z manželů. Manžel má pouze příbuznou neteř, která by po smrti obou z manželů měla nabýt jeho polovinu nemovitosti. Manželka pak má z prvního manželství dvě dcery, které se však k ní nechovaly, jak by dcery chovat měly a hodlá po smrti své povolat za předního dědice manžela a po jeho smrti, aby byla povolána svěřenským nástupcem k její polovině nemovitosti její vnučka. Proto manželé, aby nemovitost mohli nadále užívat, a nemuseli se po smrti jednoho z nich dělit v dědickém řízení se zákonnými dědici, povolávají se vzájemně za předního dědice a manželka však ze zákonných důvodů musí navíc z povinného dílu vydědit své dcery. Nastane-li pak právní skutečnost, že zemřou oba manželé, svěřenským nástupcem manžela se stane jeho neteř k polovině nemovitosti manžela a svěřenským nástupcem manželky pak její vnučka. Manželé tedy společně nebo každý zvlášť dožijí ve své nemovitosti, aniž by, byť jen část, za života jednoho z nich, připadla jiným případným dědicům. Je tak tedy vyřešena otázka vlastnictví nemovitosti do smrti obou manželů.“