Home Řízení rodinyRodinné podnikání Ing. Jaromír Tomšů: „Kritériem je dělat věci, které mají smysl, jsou společensky prospěšné a nejsou primárně orientovány na zisk.“

Ing. Jaromír Tomšů: „Kritériem je dělat věci, které mají smysl, jsou společensky prospěšné a nejsou primárně orientovány na zisk.“

Autor Eva Ulrichová

Dlouhodobost, udržitelnost, zanechání společenského odkazu. To jsou hlavní cíle podnikatelské rodiny, jejíž firma se soustředí nejen na vývoj bezpečnostních softwarových aplikací, ale také na čištění odpadních vod, energetickou bezpečnost, fotovoltaické elektrárny nebo novodobý přístup k hospodaření s vodou. Satturn Holešov spadá do kategorie malých rodinných firem, přitom se jedná o podnik s inovacemi s globálním dosahem s ohledem na jejich přístup k čištění vody.

Společnost, kterou vlastní manželé Renata a Jaromír Tomšů, svými nápady o vodní udržitelnosti nadchla nejen české přívržence, ale i ty z druhého kraje světa, z Chile. Manželé novým přístupem k čištění odpadních vod předběhli dobu o několik let. Dnes, v době, kdy voda je jedním z nejvážnějších témat, ohromují svět v globálním měřítku. O tom, jak podnikatelská rodina spravuje svůj majetek, kdo je nástupníkem ve firmě nebo jak se z malé moravské firmy stala známá společnost, mluvil v rozhovoru pro Wealth Magazín – Premium „otec zakladatel“ Ing. Jaromír Tomšů.

Kdo je ve Vaší rodině správcem rodinného bohatství, popř. je to někdo mimo rodinu?

V tomto máme naprosto jasno. Je to rodinná rada a tu jako zakladatel řídím já. Nicméně v tomto období se realizují přípravné kroky k tomu, abychom do společnosti nenásilnou cestou integrovali syna tak, aby byl v horizontu pěti, deseti let připraven na její převzetí.

Tento článek je součástí prémiového obsahu. Pro zpřístupnění celého rozhovoru se prosím přihlaste. Přihlásit se .

Nemáte účet? Bezplatně se registrujte. Registrovat se zdarma.

[swpm_protected for=“2-3-5″ custom_msg=“Tento obsah je dostupný pouze pro čtenáře registrované v komunitě čtenářů Wealth Magazínu.“]


Kdo je členem rodinné rady?

Máme dvě děti. Starší dceru, která žije a pracuje v Praze. Ta dělá ekonomické záležitosti, řekněme nějaké ekonomické poradenství pro firmu, protože není přímo zapojená do samotného každodenního chodu firmy. Pak mladšího syna, který teď dokončuje studia v Praze. Za rok přechází do plného pracovního poměru. Zapojujeme do toho děti a zcela pochopitelně jsme součástí my dva s manželkou. Ten nejužší tým jsem já s manželkou, širší část zastává syn, který se chystá na nástupnictví, a kompletní rodinná rada je včetně dcery.

Firmu jste založili společně s manželkou?

Nene. U založení jsem byl jen já. Shodou okolností máme příští středu (1. 6. 2022) 30. výročí založení firmy, jakožto právnické osoby. V roce 1991 jsme začínali jako sdružení fyzických osob, v tu dobu jsme ani netušili, co to podnikání je. Tenkrát jsme vycházeli z naivní představy, že když dva tři roky mákneme, tak už to poběží samo. Nepoběží. Ono to asi nikdy nepoběží samo. Manželka přišla do firmy v roce 2000 po druhé mateřské dovolené.

Jak chápete správu majetku?

U rodinných firem se silně prolíná, ať už rodinné osobní vlastnictví, tak současně to firemní. Pořád je to v zásadě majetek jedné skupiny lidí, byť není velký. Ale je potřeba rozlišovat mezi hmotným a nehmotným majetkem. K tomu nehmotnému patří pak ještě samostatná kategorie duševního vlastnictví, které je v té společnosti. Ke správě majetku je potřeba přistupovat naprosto konzistentně, jednotně. Neoddělujeme, co je vlastnictví osobní a firemní, protože pořád financujeme firemní majetek z vlastních zdrojů, a naopak ty benefity, které jdou z firemního majetku, se přenášejí zpátky do rodiny.

Jak se do správy rodinného majetku a podniku promítají emoce a jak jim lze čelit?

Tím, že jsme s manželkou společně ve firmě už 22 let defacto přes chodbu, jsme spolu doslova 24/7. Je potřeba zdůraznit, že nám to nevadí, naopak vyhovuje. Přitom v osobním životě jsme životními partnery 31 let, to sepjetí je tam velké. Emoce, těch se nezbavíte, tou firmou žijete 24 hodin denně. Ať chcete nebo nechcete. Ta témata se pořád prolínají, protože oba dva jsme ve firmě zapojeni. Ano, emoce tam bohužel jsou. Tím, že to pak řešíme společně s manželkou i se synem, jsme pak schopní ty emoce nějakým způsobem zkorigovat.

Jakým způsobem s těmi emocemi pracujete?

To jsem si naběhl (smích)… Emoce jsou vyjádřením často bezprostřední reakce a ten z nás, kterého se to víc týká, je víc emočně ovlivněn. Právě proto potřebujete toho druhého, aby vás emočně uklidnil. Koneckonců, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Ten druhý je tu potom od toho, aby pomohl tomu, který je emočně vypjatý, vrátit se zpátky do vyklidněné roviny.

Jaké hodnoty ctí Vaše rodina a jakým způsobem se snažíte o jejich zachování?

Základem je to, že nepodnikáme primárně proto, abychom vydělali peníze, ale proto, aby za námi zůstalo něco dlouhodobě hmatatelného, aby po nás zůstala nějaká stopa. Konkrétně to znamená, že to, co se snažíme dlouhodobě prosadit, je hospodaření s vodou. Už 14 let doslova bojujeme s větrnými mlýny.

Je to přesně o tom, kdy těmi kritérii je dělat věci, které mají smysl, které jsou společensky prospěšné a které nejsou primárně a prvotně orientovány na zisk. I toto je v zásadě příčinou toho, proč se u nás nehromadí velké hmotné a nemovité majetky a statky. Spíš je to založeno na duševním vlastnictví a dlouhodobosti projektu, který se dnes skutečně začíná nejen v České republice velmi zajímavým způsobem rozvíjet.

Z hlediska těch hodnot je to jednoduše korektnost v jednání a to, o čem jsem nepřímo začal, a sice nebát se jak ráno, tak večer podívat do zrcadla, a přitom nesklopit sám před sebou oči. Vnímáme to i u našich dětí. Podnikání není vždy jednoduchou záležitostí. Často je to jízda na horské dráze. Pak je to přesně o tom, že víte, že jste nešlápla bokem, a nikdo vás nemůže přitlačit ke zdi, protože… Je to o korektnosti, ať už v rámci rodiny, firmy nebo ve vztahu k našim obchodním partnerům. Naším cílem je mít značku solidnosti, férovosti, korektnosti. Značku partnera, na kterého se můžu spolehnout, nebude mi okopávat kotníky a který mě nepodrazí.

Jakým způsobem se snažíte o zachování těchto hodnot a té dlouhodobosti?

Už od roku 2020 jsme držiteli značky Rodinný podnik České republiky. Abyste mohla být držitelem tohoto označení, musíte plnit a dodržovat etický kodex rodinného podnikání. Tyto hodnoty a chápání osobního i profesního života přenášíme ať už na naše děti, speciálně na syna, který se chystá k nástupnictví, tak i ve vztahu k zaměstnancům. Musí to být o tom, kdy lidi kolem vás nejsou čísla, ale kolegové a partneři. Síla firmy není v jednotlivci, ale v týmu.

Byly tyto hodnoty i na počátku budování podniku nebo se časem změnily?

Rozhodně to nebylo od začátku. Firma byla oficiálně založená 1. 6. 1992. Když jsme začali podnikat, ani jsme netušili, do čeho se pouštíme. V zásadě to, o čem se bavíme, tedy morální hodnoty, je otázka možná posledních 10, 15 let. Dnes si uvědomujete, že divoká devadesátá léta, kdy byl dostatek pracovních sil na trhu, jsou zřejmě nenávratně pryč. Situace se zásadním způsobem změnila. Pokud si chcete lidi kolem sebe udržet, a to jak v rodině, tak ve firmě, musíte zastávat určité hodnoty. Všichni se musí cítit komfortně, aby s vámi chtěli dál spolupracovat. Tento způsob našeho jednání zastáváme posledních 10 až 15 let.

Máte tyto veškeré principy zaznamenané v rodinné ústavě?

Rodinnou ústavu zatím nemáme. Nejste první, která se na to ptá. V písemné formě není. Nicméně základní rozdělení pozic v rodinné firmě i ve vztahu k dětem už bylo provedeno notářskou cestou. Pořád je to o tom, jakým způsobem jsou dodržovány kodexy rodinného chování. Musíte vnímat to, že jste zodpovědná nejen sama za sebe a svou rodinu, ale i za zaměstnance a jejich rodiny. Život je nepředvídatelný. Je potřeba mít zajištěné i to, kdyby se s námi, jako statutáry, něco stalo, aby i zaměstnanci věděli, že je zabezpečená nějaká kontinuita a že firma dokáže fungovat i den poté.

Jaká je ta notářská cesta, o které mluvíte?

Je to formou podrobného notářského zápisu. Když jsme začínali před těmi 30 lety, hledali jsme tu správnou cestu. Dneska se dostáváme do situace, kdy říkáme našim dětem: „Tu to máš a pokračuj.“ Ale ony nemusí. My nemáme právo k tomu nutit naše potomky, aby šli stejnou cestou, kterou jsme si vybrali my. Můžou směřovat úplně jinam. Proto jsme chtěli, aby se děti mezi sebou dohodly, jak to dál bude fungovat. To převzetí, nebo případné dělení majetku, není nikdy objektivní a spravedlivé. Je to vždycky závislé na úhlu pohledu toho kterého, kdo do toho co kdy vnesl a za jakých okolností, není to pouze vyjádřeno penězi. Takže je to vyřešeno formou notářského zápisu, ale není to zatím uděláno žádnou závětí ani svěřenským fondem. Ani se k tomu nechystáme.

Jak taková domluva mezi potomky probíhá a je předávání majetku v tomto ohledu už nějak vyřešené?

Ano. Byť v tuto dobu je to mezi těmi sourozenci vyřešeno ústní dohodou. Pořád se snažíme ctít pravidlo o gentlemanské domluvě – pokud jsme se dohodli, byť ústně, pak to platí. I z toho důvodu jsme do toho dětem nechtěli zasahovat. Pak by to mohlo být: „Vy jste se rozhodli, že to bude mít syn. Ale já jsem to chtěla taky. Vy jste mi nedali ani možnost.“ Nebylo to domluvené na první dobrou.

O těch věcech se těžko mluví. I ty děti vnímají to, že se rodiče chystají na kusou kolej do depa, a že dřív nebo později přijde moment: „Oni jsou teď zaparkovaní v depu a teď je to na nás“. V životě se může stát cokoliv, i z toho důvodu syna chystáme na to „kdyby náhodou“, a nikdo to nepřivolává, aby byl schopen den poté nastoupit a nějak pokračovat. Proto je se vším detailně a průběžně seznamovaný.

Kdyby došlo k nenadálé situaci, tak syn je dnes už třetím statutárem ve firmě. Je schopen zabezpečit formální stránku věci, firmu zná, dokáže se v tom zorientovat. Dcera dělá auditorskou činnost a její manžel, zeť, dělá daňové poradenství, máme tím pádem v tom prvním kroku nastaveno i správcovství. Přece jen dcera je starší a má více zkušeností než čtyřiadvacetiletý syn.

Byly děti připravovány na převzetí firmy a majetku? Na tu odpovědnost?

Dcera už po střední škole odešla do Prahy studovat ekonomiku, a přece jen k tomu až tak dalece netíhla, zatímco syn v té firmě doslova a do písmene vyrůstal. Prošel si i těžkými obdobími firmy. Bylo období, kdy byl na základní škole a nemluvil o ničem jiném, že on bude jednou ředitelovat Satturn, pak přišlo období, kdy říkal: „Ani omylem. Touto cestou nepůjdu, protože nechci být otrokem firmy.“ Jak děti dospívají, uvědomují si úvazek rodičů v soukromých firmách, kdy to není o osmihodinové pracovní době, ale je to o tom, že té firmě často sloužíte 24 hodin denně 7 dní v týdnu a ten výsledek se nemusí dostavit. Trvalo to možná dva nebo tři roky, kdy syn o tom nechtěl ani slyšet. Vy se pak zaobíráte myšlenkou, jestli to, čemu se věnujete, dává dlouhodobě nějaký smysl, když v tom nikdo nechce pokračovat.

Nicméně znovu jsme tomu nechali volný průběh. V okamžiku, kdy někoho do něčeho silně tlačíte, tím víc se brání. Vždycky jsme říkali, že nemáme právo někomu něco předepisovat. Musíš to dělat, musíš to převzít. Co když to nebude chtít? Co když bude chtít dělat něco úplně jiného? My jsme jim dali vzdělání, dali jsme jim výchovu. Tohle už je jejich životní cesta. Naštěstí syn k tomu pak dospěl a věříme, že výrazným způsobem tomu napomohlo to, že se firma stala celorepublikově známou.

Rodina Tomšů, zleva: Renata, Jaromír (otec – zakladatel) a Jaromír (syn – nástupce)
Zdroj: Archiv rodiny Tomšů

Čím se to stalo?

Pokud jste malá firma, tak jste nezajímavá na to, aby se s vámi někdo vážně bavil. Pokud to chcete změnit, musíte pro to něco aktivně udělat. Nemůžete spoléhat na to, že si vás někdy někdo najde a všimne. Od roku 2008 jsme se začali věnovat odpadní vodě na venkově. To téma bylo dlouhou dobu u ledu, protože byť jedna organizační složka státu, Ministerstvo průmyslu a obchodu, to podporovala, tak Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zemědělství to v roce 2010 zařízlo. Trvalo to nekonečných 8 let, než se změnila celospolečenská situace.

Hlásili jsme se do všech soutěží, abychom o sobě dali vědět. Každou soutěž pořádala jiná organizace a není to o tom, že si kupujete to ocenění nebo účast. Účasti v soutěžích jsou často bezplatné. Pro nás bylo obrovské překvapení, když jsme v roce 2019 dostali celostátní cenu Inovace roku a zároveň Vizionář roku. Přitom tam byl jiní tygři, vysoké školy, ČVUT, se sofistikovanějšími řešeními. V podstatě ze všech těch ocenění vyplývá jedno a totéž, že náš projekt má velký společenský, ekonomický a ekologický přínos v dlouhodobém horizontu. Shodou okolností jsme ten večer (stejný večer, jako obdržení ceny Inovace roku, pozn. redakce) dostali ještě čestné uznání v soutěži Vizionáři roku 2019 za kolektivní práci, kdy se jednalo o software pro zabezpečenou komunikaci mezi mobilními telefonními zařízeními.

Obrovským překvapením bylo, když nám v říjnu 2020 přišel oficiální dopis od velvyslance Chilské republiky, že jsme na základě předchozí nominace my, jako jediná česká firma, byli vybráni k převzetí ceny Magalhãesova průlivu za Inovace a objevy s globálním dopadem, pořád se bavíme o vodě. Toto už dalo markantní základ k tomu, abychom se stali firmou roku Zlínského kraje za rok 2021 a následně, taky za rok 2021, jsme se stali vítězi soutěže Equa bank Rodinná firma roku v kategorii malé firmy.

Vždycky jsem se ptal, proč právě my, nepřijde mi to až tak zajímavé. Může to být právě tím, že tím každodenně žijeme a přijde nám, že je to naprosto normální. Ale asi není. Když jsem se ptal na galavečeru vyhlašování výsledků Equa Bank Rodinná firma, proč právě my, tak právě proto, že se věnujeme něčemu, co má společensky silnou přidanou hodnotu a je to nadčasové. Není to tendenční. Je to záležitost, která s postupem času stále víc a víc nabírá na síle a významu.

Mluvíte o dlouhodobém odkazu. Snažíte se odkaz udržet i například filantropickými aktivitami?

V tuto dobu to pro nás pořád ještě není. Nejsme firma, která by byla holdingového typu nebo měla zahraniční investice. Jsme pořád malá firma s relativně malým kapitálem. Filantropie zatím není tématem, o kterém bychom v tuto chvíli v širším rozsahu uvažovali. Ale vzhledem k tomu, jak se za poslední tři, čtyři roky významně změnilo postavení naší firmy a v zásadě i ten rozvoj základního produktu, to nevylučuju v nějakém střednědobém horizontu.

Také jste tu mluvil o kybernetice a aplikaci pro zabezpečenou komunikaci. Jak vnímáte otázku bezpečnosti při správě majetku?

Jsme vývojová firma, která má řadu zajímavých softwarových aplikací. Jedna z nich je používána i dopravním podnikem města Prahy a další využívají pět let všechny nemocnice Pardubického kraje. Je to orientováno na krizové řízení a bezpečnostní management nemocnic a zdravotnických zařízení, stejně tak, co zmiňujete, kybernetickou bezpečnost. A taky to, čemu se dlouhodobě věnujeme, a sice bezpečnost mobilních zařízení a mobilní komunikace. Což je téma, které zejména teď ve světle posledních měsíců v návaznosti na válku na Ukrajině nabírá víc a víc na síle: jak skutečně zabezpečit to, aby vaši komunikaci nemohla odposlouchávat další strana. Takže ano, vnímáme to. Ono to má souvislost i s tím, co jsem už uvedl. Majetek firmy je i v těch datech, v duševním vlastnictví, protože to není často o budovách, případně o tom hmotném majetku. To, co je vaše, je jedinečné.

Jaká jsou potenciální rizika při správě takového typu majetku a jakým způsobem jim lze předejít?

Těch rizik je tolik, že si často říkáte: „Radši o nich ani nevědět,“ abyste mohla vůbec spát. Rizikem je, ať už vnitřním tak vnějším, zejména to, čím dnes prochází celá Evropa, možná celý svět. Teď jsme v přestávce Covidu-19, to bylo naprosto zásadní riziko, které vstoupilo do společnosti, stejně jako do firmy, stejně jako do rodiny. To jsou rizika, která jsou naprosto nepředvídatelná, a vy nemáte ponětí o tom, kudy se to dál může vyvíjet. Takže to je jedno z těch zásadních vnějších rizik.

Stejně jako to, co si ještě 27., 28. února (2022, pozn. redakce) nikdo z nás nepřipouštěl s tím, že je to v rovině science-fiction, a sice že by se v Evropě začalo válčit, bořit města a vraždit lidi. To je dalším zásadním rizikem, které bylo naprosto nepředvídatelné. Dalším zásadním ohrožením je to, co s tím souvisí. Ať už inflace, kterou si pamatuju možná tak z období 90. let, kdy byly úrokové sazby 18 – 20 % na úvěrových zdrojích. Když vidíte, jak razantně ČNB zvyšuje úrokové sazby, je to další riziko, se kterým jsme ještě vloni nepočítali, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Tato rizika se špatně předpovídají a těžko se na ně reaguje. Nicméně v tom zas vnímáme výhodu a sílu rodinné firmy, že víte, že od toho prostě nemůžete utéct. To není o tom, že když se nedaří, tak odevzdáte klíče a jdete to zkusit jinde.

Pak jsou vnitřní rizika, ať už z pohledu rodiny, když teď pominu to totální riziko, neexistence kohokoliv z nás, to sebou nese život, pak je to o vnitřní síle a kapitálu. Ten kapitál je primárně v lidech, pracovním kolektivu, znalostech, dovednostech, know-how, které firma má. Rizika můžete a musíte eliminovat a pro rizika, o kterých víte, je potřeba udělat opatření, aby se minimalizovala. Třeba co se týká know-how, je potřeba, aby došlo k zálohování a duplicitě, aby to nebylo, pokud možno, o jednom nebo dvou lidech, ale aby bylo zabezpečeno nástupnictví, personální záloha. Z pohledu hmotných majetků a nemovitého majetku, finančního majetku, speciálně v kontextu dnešní doby je to naprosto pomíjivé. Pokud se vžijete do situace řady Ukrajinců, kteří utíkají s tím, že doma musí nechat svůj nemovitý majetek, případně nějaký finanční majetek v hřivnách, k čemu to dneska je? I v kontextu inflace je to naprosto pomíjivé.

V kontextu inflace, zhodnocujete nějakým způsobem rodinný majetek?

Řadu věcí jsme v rámci firmy zrealizovali ještě v době, kdy nebyla na stole ta inflační otázka. Ať jsem naprosto konkrétní, když jsme v roce 2009 zaskládali střechu firmy fotovoltaickými panely, v tu dobu to bylo postavené tak, že to může být zajímavý byznys, ať už z pohledu těch firemních střech, tak následně v rámci různých solárních parků. Dneska se nám tato investice významně vyplácí, jak dramaticky rostou ceny energií, tak střecha to dokáže pohodlně vykrýt. Když to dneska není o zisku, tak je to v každém případě o minimalizaci energetické náročnosti, která tu je. Nebo když se provedla další technická opatření ve firmě pro snížení budoucích provozních nákladů, např. hospodaření s vodou. Dnes jste na mnohonásobně vyšších jednotkových cenách vody i elektřiny a vy víte, že máte vlastní zdroj.

Využíváte služeb poradců při správě majetku?

Od ledna letošního roku jsme řádným členem AMSP ČR, vnímám silný servis a podporu z jejich strany. V podstatě asociace připravuje jak zakladatele firem na moment předání, tak nástupníky na moment převzetí. Stejně tak asociace poskytuje služby externích poradců, kteří jsou připravení poskytovat firmám služby spojené s generačním převodem. Právě v této dekádě se dostáváme do období, kdy my, co jsme před těmi 30 lety začínali, se rozhlížíme kolem sebe, komu to vlastně předáme. Víme, že ten proces není stejný jako v politice, kdy vám v sobotu volebním dnem skončí mandát a v neděli už ten mandát začíná někomu jinému, jen odevzdává klíče a někdo jiný pokračuje dál, aniž by byl na to připraven. V rámci asociace jsou ty služby poskytovány.

Jak jsem to uvedl v úvodu, syna na to připravujeme. Jsme na začátku toho procesu, kdy sbíráme informace a rozhlížíme se kolem sebe, abychom se dokázali v klidu řádně připravit, a potom to nástupnictví proběhlo co možná nejsnadněji. Jak vždycky s oblibou říkám, tzv. metodou dvou klínů, kdy jeden se vysouvá a druhý zasouvá, a přitom ta firma by se neměla zhoupnout.

Poradil byste něco dalším zakladatelům a majitelům firem?

Určitě své nástupníky do toho netlačit. Nás před těmi 30 lety do toho taky nikdo netlačil, byla to prostě nejsnazší cesta. Pokud se pro ten směr rozhodnete svobodně, přistupujete k tomu jinak, než pokud jste do toho natlačená. Každý z nás žije v jiném prostředí, ať už z pohledu rodiny, firmy, oboru. V každém oboru je to, speciálně v dnešní době, naprosto odlišné. Třeba v cestovním ruchu nebo gastronomii si myslím, že nástupnictví je daleko dramatičtější. Doba covidu s tímto sektorem obrovsky zacvičila.

Co poradit… Často říkám, že mým životním štěstím bylo, že jsem našel životní partnerku, která byla a je současně mou nejbližší spolupracovnicí ve firmě. Jste schopná ty strasti a slasti společně sdílet. Pokud nemáte podporu v rodině, v partnerovi, těžko se to řeší. Jak jsem říkal několikrát, za mě to není jen o faktickém majetku. Jestli máte jeden dům nebo deset, ještě není zárukou toho, že budete v životě šťastná. Za nás je podstatou to, že vnímáme, že za námi stojí výsledek nějaké práce, která má potenciál globálního dopadu. Konec konců tím společenským uznáním je i to, kam se teď chystáme – na pozvání velvyslance Chilské republiky na závěrečnou recepci, protože jeho diplomatická mise v ČR končí. Ono to není vyjádřeno penězi. Je to o tom, že dláždíte cestu dál a ukazujete směr, kudy se společnost může ubírat. Pak je tu to, co jsme před rokem vůbec netušili, že se za rok budeme bavit o energetické krizi, z dnešního pohledu o obrovských procentech základních úrokových sazeb, že se budeme bavit dnes a denně o válce, že nás zastihne uprchlická krize. Je to to, co jsem zmiňoval, řada rizik je naprosto nepředvídatelná. Pak můžu už jen popřát hodně štěstí.

[/swpm_protected]

Související články