Private credit patří k nejvýraznějším trendům současných neveřejných trhů. Pro investory představuje možnost, jak hledat výnos mimo veřejně obchodované dluhopisy, pro firmy zase alternativu k bankovnímu financování. Současně jde o segment, který je méně likvidní, méně transparentní a nese s sebou specifická rizika. Jaká to jsou a kdy může dávat smysl jako doplněk portfolia?

Jako private credit, někdy také private debt, se označuje úvěrové financování poskytované typicky nebankovními věřiteli, a to neveřejně, na základě bilaterálně vyjednaných podmínek. Úvěr v tomto případě často směřuje k firmám nebo projektům, není veřejně obchodovaný a financování zajišťují jiní věřitelé než banky, nejčastěji specializované fondy. Jeho výhodou je hlavně větší flexibilita a rychlejší provedení než u ostatních nástrojů.

Nejen pro středně velké firmy

Autoři IMF Global Financial Stability Report 2024 popisují, že tento segment rychle vyrostl jako zdroj dlouhodobého financování pro středně velké firmy, tedy pro podniky, které ne vždy snadno dosáhnou na bankovní úvěr nebo nemají vhodné podmínky pro veřejnou dluhopisovou emisi. Private credit často využívají firmy, které nedosáhnou snadno na bankovní úvěr nebo veřejnou emisi dluhopisů a zároveň potřebují flexibilnější financování na míru.

Jak private credit funguje v praxi

Běžný investor zpravidla nepůjčuje přímo konkrétní firmě. Do segmentu vstupuje přes fond, který shromažďuje kapitál investorů a ten následně poskytuje dlužníkům. Fond inkasuje průběžné úrokové platby a návratnost celé investice se odvíjí od toho, jak kvalitně byly úvěry sjednány, jaká byla ochrana věřitele a jak se vyvíjí schopnost dlužníka splácet. ECB v této souvislosti popisuje private market funds jako kanál, který převádí kapitál od institucionálních investorů do reálné ekonomiky. 

Rozdíl proti veřejným dluhopisům je zásadní. U private credit se podmínky nastavují podle konkrétních potřeb obou stran, odvětví i účelu financování. Odborníci zdůrazňují, že hlavní výhoda pro dlužníky spočívá ve vztahovém přístupu, rychlosti a možnosti sjednat si strukturu na míru. Z pohledu investora je ale druhou stranou mince nižší transparentnost, složitější oceňování a skutečnost, že taková investice obvykle není jednoduše prodejná na sekundárním trhu.

Srovnání: Bankovní úvěr, dluhopis a private credit

Aby bylo lépe vidět, v čem se private credit liší od tradičnějších forem financování, můžete si ho porovnat s bankovními úvěry a dluhopisy. Každý z těchto nástrojů funguje jinak, liší se mírou flexibility, transparentnosti i likvidity a oslovuje jiné firmy či investory, popř. s jiným cílem.

Bankovní úvěr

• poskytuje ho regulovaná banka
• financování bývá zpravidla více svázáno interními pravidly banky
• pro některé firmy může být hůře dostupný
• právě omezenější ochota bank financovat část trhu pomohla vytvořit prostor pro růst private credit

Dluhopis

• financování probíhá přes veřejný trh
• obvykle nabízí vyšší transparentnost
• často se pojí s vyšší likviditou
• jeho cena se průběžně mění podle situace na trhu

Private credit

• jde o neveřejně sjednané financování
• umožňuje individuálnější nastavení podmínek (na míru dlužníkovi)
• typická je nižší likvidita
• veřejně dostupných informací bývá méně než u dluhopisů

Nejčastější strategie

Private credit není pouze jednolitý produkt. Jako nejběžnější strategie uvádí autoři článku pro Evropskou centrální banku (ECB) startegie: direct lending, mezzanine debt, special credit situations a distressed debt. Zároveň upozorňují, že na přesném vymezení private credit nepanuje plný konsenzus a širší pojetí mohou zahrnovat také asset-backed struktury, real estate debt, infrastructure debt či venture debt.

Vysvětlivky souvisejících pojmů:

• Direct lending – přímé poskytování úvěrů firmám investorem nebo fondem bez prostředníka, typicky středně velkým podnikům
• Mezzanine debt – forma financování na pomezí dluhu a vlastního kapitálu, která nese vyšší riziko i potenciální výnos než běžný úvěr
• Special credit situations – úvěrové investice do specifických nebo nestandardních situací, například restrukturalizací či mimořádných firemních událostí
• Distressed debt – investice do dluhu firem ve finančních potížích nebo blízko bankrotu, kde investor sází na jejich ozdravení
• Asset-backed (asset-based) struktury / lending – financování zajištěné konkrétními aktivy, například pohledávkami, nemovitostmi nebo jiným majetkem
• Real estate debt – úvěrové financování spojené s nemovitostmi, kde splácení závisí na hodnotě nebo výnosech z realit
• Infrastructure debt – financování projektů infrastruktury, jako jsou energetika, doprava nebo veřejné služby, obvykle s dlouhým investičním horizontem
• Venture debt – úvěrové financování poskytované startupům a rychle rostoucím firmám, často jako doplněk k venture kapitálu

Nejblíže běžné představě o private credit má tzv. direct lending. Autoři zmíněného článku (ECB) ho popisují jako relativně méně rizikovou část spektra. Výše se na rizikové škále většinou pohybují mezzaninové struktury, speciální situace a distressed financování, kde investor přijímá vyšší pravděpodobnost problémů dlužníka výměnou za potenciálně vyšší výnos. Asset-based lending nebo real estate debt zase stojí více na kvalitě zajištění a schopnosti konkrétního aktiva generovat hodnotu či cashflow. 

Odkud se bere výnos a v čem jsou hlavní rizika

Atraktivita private credit závisí především na výnosu. Investory láká možnost dosahovat vyšších výnosů než u tradičních dluhopisových investic, přičemž odměnou za vstup do této třídy aktiv je právě nižší likvidita, vyšší komplexita a někdy i specializované zajištění. ECB navíc připomíná, že private credit strategie obvykle generují průběžný příjmový tok. 

Uvěrové riziko

První velké riziko je úvěrové. Studie IMF (2024) upozorňuje, že private credit často míří na menší dlužníky s vyšším zadlužením a s plovoucí úrokovou sazbou. Při růstu sazeb nebo ekonomickém útlumu tak mohou rychleji narazit na problém se splácením. U rizikovějších strategií je pravděpodobnost defaultu ještě vyšší. 

Likvidita

Druhé riziko představuje likvidita. Protože tyto instrumenty nebývají veřejně obchodované, investor se z pozice nedostane snadno ani rychle. IMF navíc varuje, že s růstem semi-likvidních fondů a širší účastí retailu může růst i tlak při odkupech a s ním spojené napětí. Likvidita bývá omezená a v řadě případů zůstává kapitál vázán po delší dobu, často do splatnosti úvěru nebo do životního cyklu fondu.

Oceňování a transparentnost

A pozor i na oceňování či transparentnost. Do hry vstupují omezená data, složitější posouzení skutečné kvality portfolia a riziko, že ztráty mohou být rozpoznávány se zpožděním. ECB podobně připomíná, že private credit historicky stál mimo široce transparentní veřejné trhy a nesl nižší reportovací nároky než veřejné bondy. 

Pro koho private credit dává smysl

Tradičně šlo hlavně o svět institucionálních investorů, kteří poskytují dlužníkům dlouhodobý kapitál. A právě fondy na privátních trzích můžou fungovat jako most mezi tímto kapitálem a firmami v reálné ekonomice. V posledních letech ale roste i zájem širšího okruhu investorů a IMF zmiňuje také zapojení retailu do private credit, což zvyšuje význam porozumění rizikům. Nick Gallo v textu pro Investopedii dodává, že v praxi se investuje nejčastěji přes specializované fondy a private credit byl dlouho doménou institucionálních investorů. V posledních letech se ale pozornost k této třídě aktiv rozšiřuje i mimo čistě institucionální okruh, což zvyšuje význam porozumění jeho rizikům.

Pro wealth management je private credit zajímavý hlavně jako doplňková složka portfolia. Může nabídnout výnos mimo veřejné trhy a určitou diverzifikaci. Avšak za předpokladu, že investor rozumí nižší likviditě, delšímu horizontu a tomu, že v tomto segmentu je méně průhlednosti než u klasických dluhopisů. Jinak řečeno, private credit není náhradou za hotovost ani za konzervativní bondovou složku. Je to specializovaný nástroj, který může fungovat dobře, pokud je zasazen do správného kontextu a očekávání. 

Promyšlený doplněk portfolia

Private credit dnes představuje zajímavou alternativu k bankovním úvěrům a veřejným dluhopisům. Jeho síla spočívá ve flexibilitě, rychlosti a schopnosti nabídnout financování tam, kde tradiční kanály nestačí nebo nejsou ideální. Současně však podle IMF i ECB platí, že jde o méně transparentní a méně likvidní segment. Při tomto způsobu financování se doporučuje pečlivě zvážit kvalitu dlužníků, strukturu fondů i vlastní investiční horizont. V portfoliu tak může dávat smysl, ale spíš jako promyšlený doplněk než jako jednoduchý recept na vyšší výnos.