Afrika se ocitla v centru vznikajících geopolitických obchodních konfliktů. Soutěž mezi hlavními hospodářskými bloky o africké zdroje nabírá na intenzitě, což je pro kontinent v principu výhodná výchozí pozice. „Přesto se kontinent i přes svou rozsáhlou surovinovou základnu a tržní sílu stal figurkou v rukou globálních hráčů,“ vysvětluje Jan Zendulka, CEO společnosti Moventum a.s.

Ve světě rostoucího geopolitického napětí se země k sobě přibližují. Zavedené obchodní bloky upevňují své pozice, zatímco vznikají nové. Avšak zatímco Evropa, Indie, Kanada a Německo přenastavují své obchodní vztahy a současně prohlubují spolupráci s Čínou, africký kontinent zůstává institucionálně roztříštěn, což vede k významným strategickým nevýhodám.

55 zemí, 55 různých vyjednávacích přístupů

Namísto kolektivního postupu a jednotného hlasu, africké státy stále častěji usilují o bilaterální dohody se Spojenými státy, Čínou, Ruskem nebo Tureckem. 55 zemí, 55 různých vyjednávacích přístupů – bez regionální či kontinentální koordinace. Tento přístup s sebou nese riziko nového „boje o Afriku“. V něm jednotlivé africké státy vystupují spíše jako podřízení partneři, místo aby využily svou kolektivní tržní sílu. Výsledkem je slabší vyjednávací pozice při určování cen a menší strategický vliv.

„Jádro problému je institucionální,“ vysvětluje Zendulka. „Africká unie není nadnárodním subjektem jako EU.“ Chybí jí přímá právní vymahatelnost, centralizovaná obchodní politika i fiskální nástroje. Mnoho členských států je navíc silně závislých na příjmech z cel, což podporuje jednostranné jednání.

Potenciál kritických surovin i populace

Afrika přitom disponuje značnou vyjednávací silou. Do roku 2030 by africký vnitřní trh mohlo tvořit přibližně 1,7 miliardy lidí. Kontinent zároveň kontroluje dominantní podíly kritických surovin, včetně zhruba 70 % celosvětových zásob kobaltu a téměř 80 % kovů platinové skupiny. Producenti jako Demokratická republika Kongo, Zambie, Zimbabwe, Namibie, Jihoafrická republika a Maroko však vyjednávají odděleně. Strategické suroviny jsou nabízeny jednotlivě, nikoli jako součást geopolitického balíčku.

Názorným příkladem je zákon o africkém růstu a příležitostech (African Growth and Opportunity Act – AGOA) mezi Spojenými státy a Afrikou. Po zvýšení amerických cel vedly země jako Keňa, Jihoafrická republika a Lesotho s Washingtonem individuální rozhovory. Koordinovaná africká odpověď nepřišla.

Čína jako největší obchodní partner Afriky

Strukturální asymetrie je patrná zejména ve vztazích s Čínou. Od roku 2009 je Čínská lidová republika největším obchodním partnerem Afriky, přičemž objem vzájemného obchodu nyní přesahuje 280 miliard USD. V 52 z 54 afrických zemí se Čína stala významnějším obchodním partnerem než Spojené státy. A tento trend se postupem času neustále prohlubuje. V mnoha zemích je Peking nejen předním dovozcem, ale také klíčovým investorem, věřitelem a poskytovatelem financí pro infrastrukturní projekty.

Dvě strany mince pro investory

Pro investory to vytváří dvojí realitu. Na jedné straně mezinárodní – a zejména čínský – kapitál přináší hmatatelný rozvoj infrastruktury a impulzy k růstu. Na straně druhé silná koncentrace vnějšího vlivu výrazně zvyšuje politickou a strategickou komplexitu. Afrika má potenciál vystupovat geopoliticky jako rovnocenný partner a jednotný blok. V praxi však funguje jako mozaika jednotlivých států, z nichž každý sleduje své vlastní priority.

Zatímco některé země reagují omezením exportu nebo požadavky na vyšší podíl místní přidané hodnoty, absence koordinace hrozí vytvořením roztříštěného souboru regulací namísto ucelené průmyslové strategie. „Pro kapitálové trhy je tato roztříštěnost jasnou nevýhodou,“ říká Zendulka. „Investoři vidí izolované trhy s politickými riziky, nikoli integrovanou růstovou oblast s výrobní úsporou při vyšší produkci.“

Klíčovým strategickým nástrojem by byla důsledná implementace Africké kontinentální zóny volného obchodu. Bez politické soudržnosti a společných vyjednávacích pozic však její obrovský potenciál zůstává z velké části nevyužit. „Ve světě rostoucí blokové integrace, není jednota idealistickým cílem, ale ekonomickou nutností,“ uzavírá Zendulka.

Zdroj: Redakčně upravená tisková zpráva společnosti Moventum